Seriál Urgent

Když jsem na Serialzone zahlédla seriál Urgent (v anglickém originálu The Pitt neboli "Díra", jak pohotovosti pittsburgské nemocnice přezdívá hlavní lékař v podání Noaha Wylea, který léčil fiktivní pacienty i v jiné Pohotovosti), uvědomila jsem si, že jsem už dlouho neviděla žádný seriál z lékařského prostředí. Během pilotu jsem si mohla odškrtávat všechna nezbytná klišé tohohle žánru jako jsou medici na praxi a trocha toho machrování (jakože na dotaz jednoho z nováčků při pohledu na přeplněnou čekárnu, jestli to tam takhle vypadá vždycky, mu vrchní sestra s bohorovným klidem odpoví, že to bývá i horší) či nemocniční byrokracie a nedostatek financí (vedení chce zvýšit procento spokojených pacientů, ale údajně nemá finance na další sestry na odděleních, v důsledku čehož pak pacienti na urgentním příjmu čekají na lůžko na klasickém oddělení a tudíž na další ošetření i dvanáct hodin, a pak jsou samozřejmě nespokojení) a pro milovníky sado maso přidali tvůrci i pár nechutných záběrů při rovnání rozdrceného kotníku z metra... Celkově jsem ale z pilotu zrovna odvázaná nebyla. Vadilo mi velké množství odborných lékařských pojmů (normální dialogy tvořily stěží 50 %, zbytek byla latina), v důsledku čehož jsem se v tom ztrácela (neměla jsem páru, jestli řeší diagnózu, nebo další postup) a vlastně jsem vůbec netušila, která bije. Chápu, že se tvůrci snažili o co největší autentičnost a dosáhli tím i jakéhosi efektu neustálého časového presu, takže vhodné atmosféry lékařské pohotovosti, ale možná by neškodilo víc využít ony mediky a divákům víc vysvětlovat, protože to přece jen nemá být dokument, ale zábava pro masy. A taky děj mi přišel strašně roztříštěný – postupně se začaly představovat jednotlivé postavy mediků, do toho byl nespočet životních osudů pacientů, přičemž si vemte, že každý z mediků měl za tu hodinu dobré tři až čtyři pacienty, no zkrátka taková žonglovačka pro hyperaktivní ADHD. Jinak zajímavé mi přišlo i to, že seriál sleduje dění de facto v reálném čase – každá epizoda představuje jednu hodinu směny (a celá série představuje jednodenní šichtu, přestože má patnáct epizod – proč, zjistíte, až budete koukat).

Každopádně tak jak se mi pilot moc nezdál, další epizody se mi dostaly pod kůži a seriál jsem nakonec hltala s neuvěřitelným nadšením (Urgent má u mě zatím největší propast mezi hodnocením pilotu a seriálu jako celku – jakožto Novinka pod lupou ode mě dostal 60 %, ale po shlédnutí komplet všech epizod jsem to přehodnotila na 90 %). Některé scény jsou sice občas až brutálně naturalistické, ale lékařský seriál předpokládám musí uspokojit i tyhle divácké choutky :o).

Mně se líbilo, jak se postupně rozkrývaly životní příběhy jednotlivých lékařů a jak se vyvíjely jejich vzájemné vztahy, sympatie a antipatie, a zajímavé byly nakonec i příběhy kolem pacientů (ukázalo se, že to chce sledovat víc epizod za sebou, aby se člověk trochu chytil a našel v ději jednotlivé nitky). Bavilo mě ten mumraj sledovat, ani chvilku jsem se nenudila (nevím, jestli jsem se po pilotu naučila ten nesrozumitelný doktorský žargon plný latiny ignorovat, nebo ho pak v další dílech trochu upozadili, každopádně mi to prostě přestalo vadit), naopak mě pořád dokázalo něco překvapit či šokovat (jako když nespokojený pacient napadl sestřičku) a vždycky jsem se těšila na novou epizodu. Hlavní lékař, doktor Robi, kterého hraje Noah Wyle, je velký sympaťák a líbila se mi taková ta jeho lidská moudrost a empatie. Z ostatních postav stážistů, lékařů a sester mi byl občas někdo sympatičtější, někdo méně, a v průběhu se to pak ještě měnilo, jak vycházely na světlo některé skutečnosti, v každém případě bylo komu fandit, a to je pro mě jeden ze základních kamenů, aby mě sledování bavilo.  Závěr seriálu (asi poslední tři čtyři epizody) pak byl neskutečně napínavý a opravdová adrenalinová jízda, takové grandiózní finále, u kterého musíte sjet všechny díly naráz a po kterém coby divák nechcete, aby to skončilo, a doufáte, že se podaří natočit druhou sérii :o)