Karlovy Vary a kamzík ve skoku

Duben jsem (obzvlášť před Velikonocemi) měla poměrně nabitý, ale když už nás poslali na služební cestu do Karlových Varů a kvůli vzdálenosti nám tam dovolili nocleh, zařekla jsem se, že si to tam pokusím co možná nejvíc užít a aspoň něco z nich vidět, když jsem tam zatím nikdy předtím nebyla. V předstihu jsem si udělala průzkum na internetu a vytipovala pár míst, která bychom mohli stihnout (mimo jiné jsem se dočetla, že kdo nebyl na Dianě a Jelením skoku, jako by Vary nenavštívil :o). Každopádně služebka byla opět poměrně narychlo (on se u nás v práci vždycky někdo sprčí a výsledky musí být hned, nejpozději do dvou týdnů :o), ale díky tomu jsme byli ubytovaní v pětihvězdičkovém hotelu (aneb všechno zlé je k něčemu dobré), který mimo jiné zahrnoval parkování auta portýrem, což se přiznám, že byl dost nezvyk a trošku šok (vynesení kufrů z kufru auta až na pokoj taky, ale na to bych si asi bez problémů zvykla, zvlášť když u vstupu měli dvoje schody :o). Jinak Karlovy Vary autem nejsou úplně komfortní, zejména okraj historického centra, kde jsme byli ubytovaní, a představují slušné dobrodružství, protože nejen že je každá druhá ulice jednosměrná, ale pohybují se tam záškodnické party cestářů, kteří s prapodivným strojem připomínajícím dinosaura brázdí město a náhodně vyvrtávají díry do silnice. Na odbočce k hotelu byl zákaz vjezdu motorových vozidel, a tak jsme tam napoprvé nevjeli a pokoušeli se to někudy objet (ale kvůli jednosměrkám, slepým ulicím, řece a nedostatku mostů dokonce ani navigace jinou trasu neukazovala), načež jsem pro jistotu ověřovala na recepci hotelu, jestli mají výjimku pro hosty, no a než jsme se stačili proplést jednosměrkami a vrátit se zpátky k odbočce (nějakých maximálně patnáct minut), zvládli tam cestáři z jiné křižovatky přejet a vrtat – připadala jsem si jako v jiném vesmíru :o). Nu což.

Protože jsem toho měla v itineráři hodně a cestou na hotel už jsme se zvládli i stavit na oběd (doporučuju nenápadnou hospůdku Restaurace U Kubrychtů stranou od hlavních turistických atrakcí, kde vaří dobře, i bezlepkově a za ceny, které vás nezruinují), vyrazili jsme po ubytování rovnou do víru lázeňského města.

Vzhledem k tomu, že ve zdejší krajině je všechno hodně do kopce nebo z kopce, na což z našich rovinatých jižních Čech nejsem zvyklá, nemluvě o tom, že jsme si chtěli ušetřit co nejvíc námahy a času, abychom toho stihli co nejvíc, zvolili jsme pro cestu nahoru k rozhledně Diana lanovku (zpáteční jízdenka je za 150 Kč). Ta mi hodně připomínala lanovku na Petřín – jen dvě kabiny s jednou mezizastávkou na Jelení skok (ovšem pozor, že vystupujete na mezizastávce, musíte nahlásit nahoře při nástupu – my to nevěděli a chtěli se tam stavit cestou dolů, takže jsme měli smůlu, ale naštěstí dámy obsluhující lanovou dráhu byly nadmíru milé a sympatické a po vylíčení našeho omylu nám nabídly, ať si sedneme zpátky do vozu, že nás tam vysadí při další jízdě :o)

Na rozhlednu jako takovou jsme se nechali pohodlně vyvézt výtahem a kochali se ze shora výhledem na Karlovy Vary v údolí pod námi. Dokonce i vysvitlo sluníčko, abychom měli ta panorama náležitě malebná (cestou do Varů a pak i během oběda pršelo). Dolů z rozhledny jsme sešli pěšky po schodech, abychom se přece jen po těch čtyřech hodinách jízdy autem trochu protáhli, a u paty schodiště jsem si v automatu koupila pamětní minci za 60 Kč coby suvenýr (mimochodem za celý pobyt jsem ve Varech nenašla jedinou pohlednici – chtěla jsem poslat první letošní pozdrav MoWovi, dokonce jsem s sebou měla i zásobu známek a nic :o(

Když jsme pak na druhý pokus vystoupili v mezizastávce lanovky, vydali jsme se po turistické trase k nejznámější zdejší vyhlídce Jelení skok (ale nenechte se zmást – přestože se jmenuje Jelení skok, na skále je socha kamzíka :o). Cestou jsme potkali ještě několik vyhlídkových míst bez soch, jen s altánky a mohli se tak kochat výhledem na město z různých úhlů a výšek.

Od kamzíka jsme pak pokračovali turistickou stezkou dolů z kopce a jedněmi hodně zanedbanými schody až k našemu hotelu (aneb není nad to, když se dobře naplánuje trasa :o).

Na hotelu jsme se pak rozhodli využít wellness v ceně a vyrazili proto v plavkách a hotelových županech k bazénu, vířivce a saunám (ještě tam někde byla i solná jeskyně, ale tu jsme jednak nenašli, a ani bychom ji nestihli). Super bylo, že jsme tam byli skoro sami (kromě jednoho páru), takže jsme chvíli poseděli ve vířivce, já si malinko zaplavala v bazénu a nakonec jsem podlehla přemlouvání a poprvé v životě jsem si zkusila i saunu, i když teda jen nějakou bylinkovou se zhruba 60 stupni. Ve wellness bylo k dispozici nekonečné množství čistých, sterilizovaných prostěradel a ručníků (prostěradla měli dokonce i tmavě šedá, takže se člověk nemusel bát, že by někde něco prosvítalo, když by si sundal plavky :o) a šatny se skříňkami na věci, takže jsem se klidně převlekla z mokrých plavek, vysušila ručníkem a vůbec si mohla udělat pohodlí, no zkrátka full servis. Chvíli jsme pak poseděli i v příjemné odpočinkové místnosti s lehátky a chlazenou vodou na pití, a nakonec jsme se ještě jednou vrátili do sauny, protože nás hrozně milá paní recepční Gábina přemluvila na minerální peeling s jejich místními minerály a vzácným olejíčkem, z nichž nám připravila jakousi pastu, kterou jsme si pak měli potřít tělo – a potili jsme se pod ní jako nasolené cukety (fakt mi normálně vyrážely krůpěje potu, což se mi předtím bez soli nestalo :o). Na závěr se pak měl peeling z kůže sundat pomocí ledu, což byl slušný masakr (předtím jsem to ochlazování trochu flákala a místo ledové sprchy jsem si raději vlezla do bazénu :o). Ale celkově to bylo moc fajn a fakt jsme si ten wellness užili a možná i o to lépe se nám pak spalo (z wellnessu jsme přišli na pokoj až někdy kolem půl desáté, takže jsme po sprše zalehli rovnou do postele).

Ve wellness jsem samozřejmě nefotila (na to nemám kuráž), jen jsem si půjčila obrázky z webových stránek hotelu :o)

Jinak při naší odpolední procházce se nám nějak podařilo minout hlavní Mlýnskou kolonádu (pak jsem zjistila, že je jich tam podobně hezkých mnohem víc, ale stihnout všechno se holt nedalo), a tak jsem se ráno ještě před snídaní na chvíli vypařila a zkratkou po příkrých schodech od hotelu (a ve společnosti jakési místní kočky, která když jsem ji oslovila, tak se vydala dolů se mnou :o) jsem chybu napravila a aspoň čtvrt hodinky jsem se courla a kochala ještě další lázeňskou třídou :o). Když jsem se pak funící vracela na hotel (protože schody, že jo), vypadalo to skoro, jako bych si dávala ranní běh :o)

Mimochodem snídaně v hotelu Luxury Spa Olympic Palace byla taky zážitek – tolik dobrot na výběr jsem snad ještě neviděla, měli tam dokonce i uzeného lososa nebo čerstvý ananas a u stolu nám pořád někdo postával opodál a po dojedení brali člověku talíř téměř pod rukama (to bylo dost zvláštní). Navíc jsem dostala i bezlepkový chleba, akorát jsem si připadala neskutečně nenažraná, protože přinesené dva krajíčky mi samozřejmě nestačili a musela jsem si pak říct o další :o( 

Karlovy Vary a celý pobyt jsem si tedy fakt užila (a služební úkol jsme samozřejmě taky splnili) a musím říct, že to byl jeden z top zážitků poslední doby (který si s ohledem na ceny ubytování jen tak nezopakuju :o)