Míchal a sovičky aneb Mezinárodní den památek 2025

Po delší pauze (naposledy jsme byly v roce 2022) jsme se s kamarádkou rozhodly vyrazit v sobotu 12. dubna na Mezinárodní den památek, konkrétně jsme začínaly v budově Jihočeského muzea od 10:30 přednáškou na téma "Renesanční výtvarné umění v Evropě i u nás". Ta se ale ukázala být spíš hororem, protože přednášející celou dobu koukal do podkladů, které četl slovo od slova a vlastně vůbec nevnímal (a někdy ani nestíhal) to, co nám promítá za obrázky, přičemž se při čtení zakoktával a drmolil, jako by text v životě před tím neviděl :o(. Mrzelo nás, že o renesančním umění u nás v Českých Budějovicích jsme se toho moc nedozvěděly – zmínil jen dům na rohu v Kněžské ulici a pak možná ještě jeden – a celkově bychom mnohem radši slyšely nějaký ne třeba tak odborný komentář (upřímně nechápu, proč si do textu prezentace dával tolik cizích slov, když pak měl problém je přečíst), ale něco lidského, osobního (takhle jen zahlásil u slidu na úplném konci, že to je jeho nejoblíbenější rytina, přičemž ji nechal na promítačce zhruba dvě vteřiny a už se s námi loučil). Na férovku musím říct, že jsme chvíli uvažovaly, že se vypaříme, ale pak nám to slušnost nedovolila, byť teda od člověka v tomhle věku a s nějakou odbornou kariérou bych čekala, že se na promítání/přednášku aspoň trochu připraví a dá tomu nějakou úroveň :o(. A to přitom lákali na popis: "Touha po vědění, svobodná vůle a všestrannost - renesanční umělci ovládali nejen umění, ale i anatomii, astrologii, filozofii či hudbu. Jak tato epocha formovala kulturu odhalí Mgr. Hynek Rulíšek.".

Naštěstí od 11:30 byla komentovaná prohlídka mého oblíbeného kostela Obětování Panny Marie na Piaristickém náměstí, kterou měl vést náš nejoblíbenější kostelník Ing. Jiří Míchal a na kterou už se mi nepodařilo sehnat lístky, ale tak nějak jsme doufaly, že bychom se tam mohly vnutit i bez nich :o). Kostýmovaný mladík u vstupu sice nejdřív projevil snahu počítat útržky, jestli jich v ruce třímá všech padesát, nebo mu nějaký chybí, protože mu to (taktéž kostýmovaný) pan Mareš z pořadatelské agentury kladl na srdce, ale nakonec mávl rukou a pustil nás dovnitř :o). A panebože, to byl zas balzám na duši tohle poslouchat! A byť už jsme tam byly nesčíslněkrát, zase jsme se dozvěděly něco nového. Například v rajském dvoře u stromu ginkgo, že ten je vlastně jehličnan (listy jsou složené ze spojených jehliček), že se jedná de facto o prvohorní rostlinu, která nakonec přežila jen v jedné jediné provincii v Číně, odkud se nejspíš dostala do Japonska (prý "nejspíš se zalíbila nějakému císaři" :o) a z Japonska ji pak jako vzácnou dřevinu přivezli do Evropy holandští obchodníci (hned jsem si vzpomněla na seriál Šógun a tipuju, že to bylo v 16.

století :o), přičemž pan Míchal nezapomněl vypíchnout zajímavou skutečnost, že všechny stromy ginkgo, které v současné době rostou napříč Evropou, nejspíš pochází z jedné nebo několika málo rostlin, které sem byly dovezeny a z nichž byly namnoženy :o)

Na slunečním odrazu barevných tabulek (vpravo) jsem mohla doslova oči nechat :o)

Letošním tématem prohlídky klášterního kostela Obětování Panny Marie byl Karel IV., a tak nám pan Míchal říkal, co mohl panovník při svých návštěvách Českých Budějovic z kostela vidět a co bylo postaveno až později, příp. které malby byly nejspíš vyhotoveny na jeho počet (viz třeba ona Panenka Marie s ochranářsky roztaženým pláštěm, pod kterým jsou dva králové – Karel IV. a jeho syn Václav – u vstupu do křížové chodby lemující klášterní rajskou zahradu). Navíc krásně shrnul spoustu zajímavých reálií, jako například že Karel IV. coby středověký panovník vládnoucí poměrně rozsáhlému území byl v jednom kuse na cestách, ale i tak prý podle historických pramenů strávil v Českých Budějovicích v součtu asi tři měsíce, což je nezvykle dlouhá doba. Podle toho se prý dá soudit, že se mu u nás líbilo :o). Poprvé České Budějovice navštívil v dubnu 1334, poté až v roce 1351, když už byl římským králem (to nejspíš vznikla ona malba a také tu strávil nejdelší dobu, zhruba měsíc, pan Míchal si navíc neodpustil domněnku, že byl u nás na zotavené po utrpěném zranění v říjnu 1350), přičemž celkem prý naše město navštívil za svůj život sedmkrát (konkrétní termíny jsou k dohledání i v naší online Encyklopedii Českých Budějovic :o). A s ohledem na dobové zvyklosti byl prý se svým doprovodem ubytován v domech měšťanů, příp. na radnici, zatímco všechna důležitá jednání se s nejvyšší pravděpodobností konala právě v prostorách kláštera, protože nikde jinde ve městě nebyla k dispozici dostatečně velká místnost.

Jinak se s námi pan Míchal podělil také o detaily a poslední poznatky týkající se života a právě onoho nešťastného zranění Karla IV. (dokonce to uvedl tím, že v rámci přípravy na tyto komentované prohlídky si četl v nějakém nejnovějším lékařském pojednání z Cambridge nebo odkud – což nezapomněl okomentovat tím, že sice neumí anglicky, ale v dnešní době naštěstí existují překladače – jako fakt klobouk dolů :o). Z hodin dějepisu a z většiny obrazů máme Karla IV. zažitého jako rozvážného vousatého panovníka, ale prý takový nebyl celý život, naopak byl pravým středověkým rytířem, fyzicky zdatným mužem, který miloval rytířské turnaje a účastnil se jich i jako král, jen v utajení. Zároveň byl ale velice zbožný (jak už bylo pro středověk typické, jen možná ještě o kousek víc), což mu prý při jeho pobytu v Itálii zachránilo život – otec Jan Lucemburský ho v jeho patnácti letech povolal, aby převzal vládu nad jejich italskou provincií jako místodržící, a právě tam se ho krátce po příjezdu pokusili otrávit (prý na příkaz milánského šlechtice Viscontiho), ale protože se chystal na mši do kostela, nesnídal a jedu unikl. O rok později (25. listopadu 1332) absolvoval u italského San Felice svoji první velkou bitvu, během níž byl zraněn a dlouho to vypadalo, že prohrají, ale nakonec se mu s ostatními bojovníky podařilo průběh bitvy zvrátit a zvítězit, za což pak byli pasováni na rytíře, a od té doby prý byla jeho oblíbenou světicí sv. Kateřina. 

No a co se toho jeho zranění týče, v hodinách dějepisu nás dlouhá léta učili, že Karel IV. v roce 1350 přežil pokus o otravu, a proto se zhruba na půl roku stáhnul z veřejného života. Pravda prý byla ale taková, že se nejspíš účastnil právě jednoho ze svých oblíbených rytířských turnajů v utajení (protože už byl král) a byl při něm velice vážně zraněn, kdy mu soupeř rozdrtil čelist a zlomil krční obratle. Jen díky neuvěřitelnému štěstí a zručnosti lékařů Karel IV. tohle život ohrožující zranění přežil, čelist mu prý zafixovali tenkými zlatými či stříbrnými drátky, krční obratle mu však nemohli rovnat obvyklým způsobem právě kvůli poraněné dolní čelisti, a tak ji údajně fixovali tak, že ho tahali za vlasy. Každopádně prý panovalo na celou záležitost informační embargo, a proto se o tom například v českých kronikách vůbec nepíše (jen prý v některých italských). Karel IV. si pak ze zranění odnesl trvalé následky v podobě špatně pohyblivé krční páteře (musel se prý otáčet celý), lehce nahrbeného držení těla a zjizveného a trochu zdeformovaného obličeje, který se od té doby snažil maskovat vousem.

Cestou z kostela jsme ještě nakoukly do sousední Polygonální bašty, která nebývá běžně veřejnosti přístupná, a potom, protože jsme měly čas, jsme zamířily na náměstí, kde zrovna byly jarní trhy a kde jsme mimo jiné objevily i úžasně roztomilé sovičky, se kterými se mohl člověk za dobrovolný příspěvek na krmení a péči i vyfotit. Sovičky měli na starosti dva postarší sympatičtí pánové (například na můj údiv, jak jsou sovičky hodné a trpělivé, když si je takhle každou chvilku někdo dává na ruku, tak pán opáčil, že sovičky jsou rády, že jsou venku, ale oni se tam dost nudí :o). Na bidýlku byly na výběr celkem tři sovičky: dvě sovy pálené jménem Rozárka a Tom a jeden puštík obecný Jirka :o). Samozřejmě jsme s kamarádkou neodolaly, a i když byla atrakce nejspíš primárně určená dětem, přispěly jsme sovičkám na ňaminky a každá jsme se s nimi vyfotila – kámoška vybírala nejméně frekventovanou sovičku, aby jí to prý nebylo líto, Rozárku, a já jsem si vybrala puštíka Jirku. A musím říct, že jsem se nad nimi opravdu rozplývala, protože byly roztomile vykulené, když mi ho pán posadil na ruku, tak se živě zajímal o všechno okolo (jakože, kdo kde kolem zrovna prochází, co se kde u jakého stánku vaří a tak :o), ale na zavolání svého jména "Jirko!" se poslušně otočil a krásně zapózoval (rozumějte: vykulil ty svoje nádherná očiska přímo do objektivu :o). A další plusové body si u mě získal tím, že se nechal bez problémů hladit na bříšku (to jsme s pány ošetřovateli konzultovaly, že přece se všeobecně ví, že se ptáci nemají hladit, protože pak ztratí přirozenou bariéru na peří, ale oni nám vysvětlili, že to se týká jen peří na křídlech a na zádech, že na břiše tuhle bariéru nemají, takže hlazení vůbec nevadí, nemluvě o tom, že prý hlazení po hlavě nebo na zádech nemají sovičky rády ani z toho důvodu, že tu ruku nečekají, nevidí a tudíž si pak připadají trochu v ohrožení). No, zkrátka u soviček jsme strávily taky notnou chvíli (neuvěřitelně roztomile se pak vzájemně oňuchňávaly, když jim páníček vrátil kámoše po focení zpět na bidýlko, čímž mi připomněly naše čivaví kluky, kteří se hodně podobně kontrolují, jestli je všechno v cajku například cestou z veterinární ordinace :o), za sebe můžu říct, že to bylo naprosto boží setkání a rozhodně jeden z highlightů dne, na který budu ráda vzpomínat :o)

Na závěr nás pak čekala ještě jedna přednáška v Jihočeském muzeu, tentokrát ve slavnostnějším Barokním sále v prvním patře, a sice na téma "Po stopách Přemysla Otakara II. jižními Čechami" a musím říct, že ta už byla naštěstí zajímavá a přednášející dáma měla pro věc nepokryté nadšení a zápal (líbilo se mi, jak byla vždycky odvázána z tvrzí, ze kterých zbyly stěží základové kameny, a pokaždé si u toho smutně povzdechla, že je škoda, že je to na soukromém pozemku a tudíž se tam nesmí, z čehož jsem nabyla dojmu, že to nejspíš zkoušela a byla, chuděra, vykázána :o). Bylo zajímavé zjistit, kolik měst, hradů a klášterů vlastně Přemysl Otakar II. založil (třeba i taková malá města jako Vodňany), o některých z nich jsem v životě neslyšela, protože se z nich do dnešních dnů moc nedochovalo (například hrad Myšenec u Protivína, kde jeho pozůstatky de facto vrostly do běžné zástavby a jsou doslova součástí jednoho z domů).

Pak jsme ještě využily hezkého počasí a poseděly chvíli na nábřeží a kecaly, což bylo ideálním završením pohodového dne :o). Tak to jen abyste věděli, jak žiju (a mohla jsem se pochlubit fotkami soviček :o)