Přiznám se, že ačkoli mám kapelu Imagine Dragons ráda, písničky z jejich nejnovějšího alba "Loom" mi tak úplně nesedí – textově mi přijdou poměrně depresivní a až manipulativní nebo jak bych to řekla (zkrátka je znát, že se Dan Reynolds ještě nevyrovnal s rozpadem svého manželství a poměrně dost tlačí na pilu) a chybí mi tam nějaká výrazná melodie, jak bývalo zvykem (to je pořád samá smyčka či efekty, ale písnička s příběhem, kterou byste si s nimi mohli zpívat, nikde), takže mě ve výsledku úplně nebaví a navíc mám pocit, že jsou si tak podobné, že by se klidně mohlo jednat o jednu a tutéž písničku (viz absence výrazné melodie a používání stejných zvukových prostředků). Proto jsem si taky nechtěla kupovat lístek na jejich letošní červnový koncert v pražských Letňanech (protože dát čtyři a půl tisíce jenom za lístek, když vím, že by to nemuselo být úplně ono... ne, díky), nicméně když jsem se dozvěděla, že v kinech po několik vybraných dní poběží záznam jejich koncertu z Los Angeles, přišlo mi to jako dobrá alternativa, páč co si budeme povídat, pořád jsem jejich fanynka a naděje umírá poslední :o)
A jaké jsou teda dojmy z kina? První, co mě napadlo, když se kapela objevila na jevišti, bylo, že by Danu Reynoldsovi konečně měli najít nějakého módního stylistu :o). Já nevím, kam na ty svoje kreace chodí, ale volná krajková košile a k tomu gatě, které vypadaly jako kalhoty
Koncert v losangeleské aréně Hollywood Bowl byl i se symfonickým orchestrem, takže spousta písniček měla úžasné aranže (byť jsem měla pocit, že kvůli tomu měla kapela podstatně méně místa na jevišti a vypadali trochu stísněně :o). Líbily se mi "Deamons" jen s Danem Reynoldsem na klavír v úvodu, kdy se pak orchestr přidal, a nakonec z nich plynule přešli do "Natural". Krásně s orchestrem vyzněla i "What Ever It Takes", kterou udělali v podstatně pomalejším tempu a byla moc povedená. A líbilo se mi i u mé oblíbené "Radioactive", že v improvizačním sólu uprostřed nechali místo tradičního obřího bubnu vyniknout dvojici na housle a violoncello z orchestru, to bylo taky pošušňání (i když se přiznám, že mi tam ve výsledku ten buben přece jen trochu scházel :o). Celkově mi přišlo, že se Dan Reynolds během koncertu ve zpěvu a v bubnování držel hrozně zpátky (dost často nechával zpívat publikum nebo nahrané vokály a paličky k bubnu vzal do ruky jen jednou), byť jinak tancoval a poskakoval po jevišti jako dítě v cukrovém rauši (tedy vlastně jako obvykle), de facto v tomhle módu teriéra na speedu naběhl na pódium už hned u první písničky, kdy mimo jiné odpalovali i telegrafní pásky jako v nějakém finále, na což jsem si musela chvilku zvykat :o)
U písničky "Bad Liar" nezapomněl dvakrát zdůraznit, že nejde o love song, díky čemuž jsem měla opět pocit, že jsem prošvihla nějaký příběh v pozadí (to je tak, když člověk nesleduje sociální sítě), protože jinak mi to podle textu bylo vždycky jasné, a proto ji taky považuju za zatraceně smutnou písničku o tom, že i když někoho milujete, neznamená to, že jste přesně to, co potřebuje, a že ho třeba nebudete zraňovat, byť neúmyslně. Přišla i emotivní vzpomínka spojená s písničkou "It's Time" a příběh jejich fanouška Tylera Robinsona, který coby teenager zemřel na rakovinu krátce po jejich koncertě a na jehož počest založili v roce 2013 spolu s jeho rodinou nadaci pro boj s touhle nemocí. A ano, byť šlo jen o záznam koncertu promítaný v kině, a tudíž ono propojení s kapelou a živou hudbou není úplně ono, stejně jsem měla u těchhle jejich starých pecek nutkání po každé písničce tleskat (ale nedělala jsem to, protože jsme byli fakt v malinkém sále a všichni ostatní kolem seděli jak zařezaní, ani jsem nepostřehla, že by si broukali nebo aspoň podupávali do rytmu jako já :o). Výhodou kinokoncertu na druhou stranu je, že opravdu dobře a zblízka vidíte na kapelu. Konkrétně tenhle koncert byl z tak megaobrovské arény (ve skutečnosti to byl spíš jakýsi venkovní amfiteátr s hledištěm do kopce), že jsem prohlásila, že už si nikdy nebudu stěžovat na to, jak jsou Letňany na prd a že tam člověk nic nevidí, protože lidi tady v těch zadních řadách podle mě viděli prd i na těch obřích obrazovkách.
Jediným mínusem tak byly přesně podle předpokladu písničky z nového alba, u kterých podle mě show vždycky trochu ztratila drive a já v rámci klesající pozornosti řešila, že sedačky v sále nejsou zrovna pohodlné a už mě začínají bolet záda (celý záznam koncertu měl 135 minut, takže to chtělo fakt olověnou zadnici). Jinak u písničky "Sharks" mi to koncertní aranžmá intra přišlo na chlup stejné jako "Time Is Running Out" od MUSE a fakt jsem si několik vteřin myslela, že zahrajou cover MUSE :o). Pak ještě ušla písnička "Bones", kterou beru tak nějak na milost a na živém koncertě je to ideální vypalovačka k rozparádění davů (akorát jsem teď při psaní článku zjistila, že ty jsou obě ještě z předchozího alba "Mercury Act 2"). Z nového alba se mi v koncertním pojetí celkem líbila "Don't Forget Me", ale zjistila jsem, že originál ze studia je tak nějak nevýrazně utahaný, že mě vlastně nebaví. Dalším novým objevem pak pro mě byly ještě písničky "In Your Corner" nebo "Fire In These Hills", které mě aspoň trochu zaujaly, ale i tak je to taková ta kategorie nenadchne-neurazí, tedy něco, na co rychle zapomenete a co vám zkrátka neuvízne v hlavě :o(. Celkově mě dost překvapilo, že na jejich nejnovějším albu je jenom devět písniček, a jen to potvrzuje můj dojem, že Imagine Dragons vydání dalšího cédéčka zbytečně uspěchali a tím pádem už to prostě není ono.
Nicméně koncert v kině řekla bych splnil do puntíku, co měl – já se koukla na Imagine Dragons, aniž bych byla naštvaná, že jsem dala balík za lístek na něco, co mělo své mouchy, a ve výsledku jsem měla mnohem lepší výhled než v Letňanech :o). A ty staré známé pecky v živé verzi s orchestrem byly vážně super, ty jsem si užila na max :o). Navíc to ve mně po delší době vzbudilo touhu opět muzicírovat (jo, jsem ostuda a kytaru jsem nedržela v ruce víc než pět měsíců).