Rebarbora na horách

Ano, ano, Rebarbora opět nazula lyže a svahy v Železné Rudě se otřásly i do třetice :o). Barjohovic byli totiž tak hodní, že mě i letos pozvali s sebou na prodloužený víkend na Šumavě, a to je zkrátka nabídka, která se neodmítá :o)

Scénář byl klasický – já ve středu odpoledne dorazila k Barjohovým, vypověděli jsme si novinky, zahrály dobble a papkali čínu. Jo a taky jsme malinko trápili kočičku Forestýnu (i když to jméno je trochu diskutabilní, neb to zvíře má i stovky jiných jmen :o), která je od konce letních prázdnin novým přírůstkem do rodiny a jaksi není ani trochu mazlivá, ani společenská, takže ji cizí element v baráku nepůsobí zrovna nadšení, a protože svou nelibost zhusta vyjadřuje rebelským čůráním do lůžkovin, byla jsem přednostně uložena do chráněného území ložnice (a vystrnadila tak nebohého Chotě na gauč), za kterýžto VIP přístup převelice děkuji :o)

Ve čtvrtek ráno jsme s Barjohou odvezly nejtěžší bagáž do svozové dodávky, pak jsme si daly snídani (mňamózní bezlepkový perník od Mladšinky) a vyrazily vlakem na místo činu. Po cestě jako vždy nechyběly holek zábavné historky a hlášky ("Prosím tě, stejně to dělají všichni." nebo Oddělení č. 12 :o), po příjezdu do Rudy jsme si daly oběd (a zase se mi nepodařilo včas zaplatit, neb ty skety začaly brát karty :o) a zašly do půjčovny pro lyže. Mimochodem chlapíky z půjčovny Ski Snowmax začínám mít čím dál raději, neb se rozhodně nebojí žertovat – letos mi například u zapínání přezkáčů ukázali hned několik triků: nejdřív jsem se snažila zapnout přezky na nártu, které byly nepochopitelně otočené zoubky ven, a já si lámala hlavu s tím, jak je to možné (a je to půjčovna, takže to nechcete hned rozbít a násilím s tím bůhvíjak kroutit), načež přišel chlapík se slovy: "Chcete ukázat trik?" a normálně tu horní část přezky otočil, aby byly zoubky správným směrem (dámy a pánové, ta mrcha totiž byla na jakémsi kloubu). Naštěstí druhý trik, kterým mě obdařil, už byl ryze praktický, a sice že ty horní přezky na holeni mají posuvnou část, takže je pohodlnější nechat je na maximum a pak postupně utahovat po jednom zoubku na střídačku horní a spodní (upřímně to byla rada nad zlato, protože vloni mě ze zapínání přezkáčů tak neskutečně bolely svaly na rukou, jako bych každý den dělala stovky kliků).

Jo a taky se mi letos podařilo uhádat půjčení bez hůlek, i když chlapík uměl nasadit smutný výraz nakopnutého psa, zůstala jsem si asertivně trvat na svém s tím, že přece nebudu ty hůlky tahat zbytečně nahoru do kopce a pak zase dolů (aneb ať žije osobnostní růst :o)

Holky byly opět tak moc hodné, že mi pomohly mou lyžařskou výzbroj vynést do kopce k hotelu Belveder, který je opravdu hodně na kopci, neb vlastně trůní na vrcholu sjezdovky. Tam jsme se občerstvily limonádami (a osušily pot nejen z tváře) a vzhledem k tomu, že veškeré bágly ze svozové dodávky byly vyndané v hotelové tělocvičně, došlo i na realizaci velmi odvážné myšlenky, že půjdeme vyzkoušet svah ještě odpoledne (předtím než nám přidělí pokoj). Takže jsme se v liduprázdné tělocvičně převlékly (já prubla fungl nové, vloni ve výprodeji zakoupené lyžařské kalhoty, do kterých jsem se bála, že se po vánočním vyžírání možná ani nevlezu, neb nemají v žádné části ani kapku elastanu, ale nakonec stačilo povolit vinkly na suchý zip po stranách a šlo to :o) a už někdy ve dvě odpoledne JSME FAKT VYRAZILY NA SVAH (ony fakt jedou!), navíc včetně Mladšinky, která se rozhodla letos vyzkoušet snowboard s tím, že ji to ségra bude učit (neb co si budeme povídat, Staršinka je skvělý trenér a mě s Barjohou naučila lyžovat perfektně, zejména co se překonávání strachu a nejistot týče, styl už je otázka naší osobní koordinace a fyzické kondice a padá čistě na naši hlavu :o)

A víte co? Bylo to naprosto super, boží a dokonalý :o) Nakonec jsme si s Barjohou sjely svah za ty zhruba dvě hodiny, kdy končí vlek (jezdí do 16 hod.), rovnou šestkrát, Mladšinka během své první lekce snowboardu ho nakonec sjela taky až dolů (kromě ségry se k výuce přidal i bratr Mušketýra z loňska), přičemž poslední úsek zvládla naprosto osobitým stylem ála boby, neb už se dostavila určitá rezignace a vyčerpání, ale i přes to všechno byla natolik odvážná, že se rozhodla zkusit vyjet zpátky nahoru k hotelu vlekem, a zvládla to (jela na jedné kotvě s mamkou a já se Staršinkou, která se celou dobu starostlivě ohlížela, jak to ségře jde :o), takže hned první den jsme předvedly neuvěřitelné výkony a notnou dávku hrdinství :o). Jo a abyste si nemysleli, že jsme nějaké bábovky, šly jsme ve čtvrtek lyžovat i na večerko (po usídlení na pokoji – naštěstí hned v prvním patře – a výborné večeři, pro mě osobně i ve speciální bezlepkové variantě :o). To jsme si sice sjely svah jen dvakrát, protože to bylo lehce zledovatělé a my byly asi přece jen unavené z odpoledne, takže jsme z toho neměly úplně ideální pocit, ale i tak se to počítá. Jinak ve čtvrtek večer jsem nám pustila animák Rozzum v divočině, který mi vychvaloval MoW a který je vlastně pěkný, ale zároveň neskutečně dojemný už pomalu od samého začátku (jediná vtipná hláška byl v první třetině od mámy vačice: "Jako matka sedmi, ou, šesti dětí vám řeknu..."), takže na pokoji plném bab jsme minimálně od poloviny všechny svorně popotahovaly a slzely (byť jsme se zpočátku snažily hrát si na hrdinky a slzy pokud možno maskovat :o) a MoWa tiše proklínaly, protože jsme se těšily na nenáročnou zábavu a místo ní dostaly emocionální nálož (a to nemluvím o tom, že nás to stálo celou roli toaletního papíru místo kapesníčků :o)

No a v pátek přišla klasická rutina – po budíčku epesní snídaně (Mladšinka prohlašovala, že snowboard byla jen zástěrka a ve skutečnosti jela JEN kvůli těm snídaním :o), pak odpočinek a psychická příprava na pokoji (zpravidla u sledování nějakého filmu) a kolem poledne namašlit se do vší té výstroje a výzbroje a hurá na sjezdovku. Mimochodem v noci ze čtvrtka na pátek nad ránem vydatně pršelo, a jak jsme byly takové lehce zničené z entuziastického odpoledního lyžování, přiznám se, že mi hlavou prolétla myšlenka, že by se vlastně nic nestalo, kdyby byl pátek čistě odpočinkovým dnem, takže když Barjoha ráno vstala a při pohledu z okna prohlásila, že navzdory nočnímu dešti je venku sníh a už neprší, uklouzlo mi tiché: "Do prdele." :o)

V rámci zachování zdraví jsme nicméně na sjezdovce moc času nestrávily a sjely ji celkem třikrát (bylo přece jen znát, že bylo nad nulou, a sníh byl těžký a mokrý, nemluvě o tom, že se tam vyrojila i dětská lyžařská školička), přičemž jsme si dopřály i pauzu na čaj a fandily Mladšince, protože se nenechala odradit náročností předchozí lekce a znovu zkoušela jezdit na snowboardu a už jí to začínalo jít (za mě je fakt hrdinka a smekám :o). Mimochodem mé nové lyžařské kalhoty jsou evidentně určené do mrazivého počasí (mají vnitřní část z fleecu), takže nejspíš do Alp a tak, neb na šumavském svahu jsem v nich byla zpocená jak myš (dokonce jsem cítila čůrky potu po přilbou, ble :o(, takže jsem v pátek (a vlastně trochu i ve čtvrtek odpoledne) měla ve výsledku dva v jednom – sjezdové lyžování se saunou (přiznám se, že se mi ještě nikdy za ty tři roky nestalo, že bych musela sušit kalhoty ze svahu zevnitř jako letos, vždycky byly spíš mokré od sněhu zvenčí). Takže jsem po příchodu ze sjezdovky zamířila nejdřív do sprchy a vzala to sakumprásk i s umytím hlavy. Pak následovala společenská chvilka v hotelové restauraci, kdy jsme zakously pozdní oběd (holky z jídelního lístku, já z vlastních zásob – letos jsem si s sebou vzala na zkoušku další z Albertových bezlepkových novinek – makovky :o) a hrály Barbie Uno. No a po večeři v šest jsme opět hrdinně zamířily na svah, kde nám nad protějším Javorem svítil na uvítanou až přízračně veliký a žlutý srpek měsíce :o), a užily jsme si lyžovačku líp než odpoledne, neb teploty konečně klesly pod bod mrazu, a i když to sem tam bylo malinko zledovatělé a místy byly hluboké muldy technického sněhu, jezdilo se dobře a vydržely jsme skoro až do zavíračky vleku v devět večer (a sjely si svah celkem sedmkrát :o). Jediným úskalím pátečního lyžování byl hluboký dolík na dráze vleku u můstku zhruba uprostřed sjezdovky, na kterém se mi při první jízdě málem překřížily lyže a sundala jsem i Barjohu, takže jsem pak po domluvě s ní raději jezdila na vleku sama (aneb další posun v osobnostním růstu :o) a objížděla jsem tu díru z pravé strany, kde nebyla tak hluboká (navíc jsem se nemusela bát, že když to nezvládnu a spadnu, vezmu s sebou ještě někoho dalšího). Jinak předpověď počasí slibovala v pátek v noci (resp. zejména nad ránem) nějakých mínus deset stupňů a už večer to bylo znát, neb jsem při jízdě na vleku cítila, že mi lehce omrzá obličej (ale tak jako příjemně :o)

V sobotu ráno nicméně padla na mladší polovinu výpravy únava, takže jsme holky stěží vzbudily na snídani, dopoledne jsme zkoukly anime tip od Myfantasyworld Moje holka je démon a sbíraly s Barjohou odvahu jít opět lyžovat. Mimochodem letošním motivátorem byla bezpochyby Barjoha (Staršinka nás sice vybičovala na svah ve čtvrtek odpoledne, ale pak roli bez skrupulí převzala Barjoha), i když mě zase až tolik přemlouvat nemusela, protože obě sdílíme filozofii, že když už jsme na horách a máme vypůjčené všechno to vybavení, byl by hřích jen sedět na pokoji a nejít si to zkusit aspoň párkrát sjet, nemluvě o tom, že jezdíme na lyže jen jednou do roka, tak je to člověku o to vzácnější :o). A tak jsme vyrazily jen my dosplěci, přičemž u recepce jsme potkaly Mušketýra, který se k nám nakonec přidal a lyžovali jsme pak skoro celou dobu společně ještě dokonce i s mou malou jmenovkyní a její maminkou, které jsme potkali na svahu (ani nevím, jestli mám zmiňovat, že malé Barušce šly ty obloučky mnohem lépe než mně, a dokonce se divila, že ta teta jezdí nějak pomalu – no comment :o). Sobotní lyžovačka byla nakonec nejlepší z celého pobytu, sníh na sjezdovce i teplota ideální, jezdilo se krásně a Barjoha se dokonce od Mušketýra nechala učit jízdu pozadu a efektní otočku. Jen mi bylo trochu líto Mušketýra, protože se původně chtěl od Staršinky učit na snowboardu, což nevyšlo, a navíc se celou dobu "zdržoval" na svahu s námi, byť tvrdil, že mu to nevadí (a vlastně to bylo jeho rozhodnutí, ale stejně). Je to poměrně upovídaný klučina a upřímně jsem po sobotě začala pochybovat o svých loňských předpokladech o rodící se lásce mezi ním a Staršinkou, protože se jako klíště držel i nás s Barjohou (bez Staršinky), takže můj tip je takový, že je to prostě asi jen společenský tvor :o). Jo a naučila jsem se od něho prima trik na vypínání bot z lyží, protože letos mi to šlo nějak obzvlášť ztuha (nebo jsem možná měla v těch těsných lyžařských gatích bez elastanu problém se víc ohnout :o) a byl to vždycky mordor, nu tak Mušketýr si vždycky dole u fronty na vlek půjčil nějakou z odložených hůlek, vycvakl a zase vrátil, takže jsem se po něm opičila a nadrzo si pak vždycky taky takhle nějakou půjčila, jen teda nahoře při návratu na hotel to nešlo praktikovat a musela jsem se s tím prát postaru :o)

V sobotu odpoledne jsem nakonec vydržela na svahu déle než Barjoha (myslím, že se vyčerpala učením jízdy pozadu, k čemuž jsem já rozhodně nesebrala odvahu a raději jsem pilovala své obloučky na levou nohu :o) a sjela svah všehovšudy jedenáctkrát, přičemž dost často jsem jezdila na vleku právě s Mušketýrem, který se kavalírsky nabídl, že mě naučí, jak odpružit onu díru na dráze (což se i stalo). Mimochodem celou dobu jsme v onom kritickém místě potkávali popadané děti nebo tam minimálně byly napříč dráhou stopy ve sněhu, jak někdo po pádu potupně ťapkal zpátky na sjezdovku. Akorát musím přiznat, že jsem to v tu sobotu odpoledne trochu přehnala – ono se jezdilo tak krásně, že se člověku nechtělo vůbec přestat (ke konci jsme pak jezdili bez zastávky, a protože jsem se snažila držet krok obloučky s Muškterýem, měli jsme jeden sjezd v průměru za osm minut, včetně jízdy vlekem zpátky nahoru – fakt mazec :o), ale pak mě z toho dost bolela kolena (díky bohu za Voltaren gel) a byla jsem vážně vyflusnutá.

Nicméně ani lehce oteklé koleno (levé) mi nezabránilo vyrazit v sobotu ještě na večerní lyžování. Vloni jsem vracela lyže už v sobotu odpoledne, a pak nám to bylo trochu líto, takže letos jsem měla domluvené vrácení v neděli dopoledne, a byl to naprosto geniální nápad. Navzdory únavě se i v sobotu večer lyžovalo parádně (podobně jako předchozí den) a jela s námi na snowboardu i Staršinka, takže zakončení lyžařského pobytu, jak má být. Nakonec jsme si v sobotu večer daly sjezdovku čtyřikrát (nejdřív že projedeme koupené lístky a pak jsme postupně vždycky po jednom přikupovaly :o) a bylo to tak akorát – zase totiž celkem dost mrzlo, takže člověku při jízdě na vleku tuhl obličej, a navíc nás pak už bolely nohy a chtěly jsme zkrátka zakončit pozitivně, a ne se úplně zničit.

Takhle jsme při sobotním večerku pošlapaly čerstvý manšestr nahoře nad sjezdovkou :o)

Každopádně mým letošním lyžařským rekordem je, že jsem ani jednou jedinkrát nespadla (ani při vystupování z vleku, ani nikde na svahu) – nevídané (trochu jsem přemýšlela, jestli mé letošní nové lyžařské gatě nejsou gatě šťastné a nepadací, podobně jako měl Jackie Chan zázračný smoking :o). Nicméně trapasům jsem se úplně nevyhnula. Znáte takové ty týpky, co přijedou dolů k vleku a při odkládání lyží shodí celý štont i s lyžema? Tak to jsem byla letos já :o). Ale na svoji obranu musím uvést, že o to kovové zábradlí byly opřené pouze dvoje další lyže a jeden snowboard, takže mě nenapadlo, že ty moje budou holt poslední kapkou, kterou už to neunese (hlavně proto, že měli to zábradlí úplně blbě postavené de facto mírně z kopečka, takže se divím, že to vůbec uneslo ty dvoje lyže předtím). Ještě že mi Staršinka pomohla to zvednout, abych se mohla rychle vypařit a tvářit se, že se nic nestalo :o)

Jinak nechyběl náš oblíbený pan vlekař, o kterém jsme se mezi řečí dozvěděly, že je z Hradce Králové a nemá rád zimu :o). A coby velký posun beru i to, že jsem si troufla natáčet na mobil za jízdy z kopce (byť jsem jela hooodně pomalu :o), když jsem chtěla zachytit Barjohu, jak krásně couvá ze svahu, nebo při jízdě na vleku :o). Navíc jsem zažila moment nebetyčné hrdosti – to když jeden tatínek s malým chlapečkem (tak čtyři pět let), kolem kterých jsem projížděla na svahu, prohlásil: "Podívej," (to mi teda trochu zatrnulo a čekala jsem komentář ve stylu tohle nikdy nedělej nebo tak) "takhle pěkně pomalu musíš dělat ty obloučky." – upřímně řečeno, ještě nikdy v životě mě při žádné aktivitě alespoň trochu zavánějící sportem rozhodně nikdo nepoužil jako pozitivní vzorový příklad (vždycky to spíš bylo: takhle blbě to nedělejte), takže jako hustý :o). Jo a taky mi došlo, že to moje výskání na svahu – jakože vždycky, když jsem začala ztrácet kontrolu a nabírat nepříjemnou rychlost, tak ze mě vylítlo něco jako: "Uuuááááá!" – vlastně nemusí být pro ostatní lyžaře varováním, že jede začátečník, jak jsem si doteď naivně myslela, ale můžou mít i za to, že se mi ta rychlá jízda vlastně líbí :o(

A samozřejmě došlo i na vtipné momenty, jako například když jsme byly hned po prvním dni intenzivního lyžování celé rozbolavělé a chystaly jsme se znovu na svah, tak jsme s Barjohou téměř naráz řekly: "Já jsem teda... masochista (já) / trubka (Barjoha).", z čehož pak holky stvořily heslo letošní lyžovačky: Identifikuju se jako masochistická trubka :o). Nebo když jedete na vleku s člověkem, který nemá čich, a postěžujete si, že ta projíždějící rolba to tam pěkně zasmradila, a jako odpovědi se dočkáte jen nezúčastněného: "Hm." :o). Nebo když jsem si nějak špatně pospojovala Barjohy vyprávění o tom, jak nějaký tatínek učil dítě jet pluhem tak, že mu říkal "Udělej pizzu.", a pak po mě chtěla udělat "véčko" na fotku (jakože "victory") a já místo zvednutých prstů začala rovnat lyže :o). Nebo když Mladšinka vstávala rozbolavělá z postele s velice procítěným: "Jo-ho-ho!" :o). A bavil nás i hotelový hlídací bernský salašnický pes Bedřich, který dovedl usnout jak špalek, aniž by mu vadilo, že kolem něj chodí lidi (a třeba si ho i fotí ze všech úhlů), a nepřiotevřel ani očičko :o)

No, co vám budu povídat, bylo to zase neskutečně boží a úžasné a hned bych se tam zase vrátila :o). Nedělní zpáteční cestu nemá cenu moc popisovat, protože je to vždycky už takové smutné, snad jen vypíchnu, že se Staršinka před odjezdem rituálně rozloučila se svými snowboardovými botami (letos byl vůbec rok rozpadu, neb nejdřív přišla o obě podrážky na vypůjčených botách na snowboard Mladšinka a po ní na svých vlastních botách na snowboard Staršinka, která vtipně poznamenala, že podle ní by ještě jednu sezónu vydržet mohly, neb pod tou gumovou podrážkou jsou ještě nejmíň tři další vrstvy :o), cestou na vlak jsme v kopci v lese pod hotelem vyplašily několik srnek (holky byly opět zlaté a pomohly mi snést půjčené lyže a boty a přilbu zpátky do půjčovny – nevím, jak bych to sama vůbec pobrala, takže ještě jednou DĺKY!) a před odjezdem vlaku jsme si chvilku pošmejdily v Informačním centru dole v Železné Rudě, kde jsem objevila úžasnou čítárnu s neskutečně pohodlnými křesly :o). Tak doufejme, že příští rok vyrazíme zas (ne do čítárny, ale na svah), držte nám palce :o)