Vsadím se, že nám meteorologové a všichni ostatní budou zase věšet bulíky na nos a tvrdit, že letošní květen byl nejteplejším a nejsušším měsícem za posledních (nejmíň) dvacet let, ale já si pamatuju, že bylo pořád poměrně chladno (zejména ráno se teploty pohybovaly jen kolem deseti stupňů) a hlavně, že jsem pořád koukala na radar a hledala skulinu mezi přeháňkami či většími průtržemi, abych mohla dojet na kole relativně za sucha (a trochu se bojím, že červen nebude o moc lepší :o(. I proto nedošlo na řadu výletů, které jsem si v duchu plánovala (např. na tradiční sochy z písku v Písku), naštěstí poslední květnový víkend za mnou přijeli Barjohovi a trochu vylepšili bilanci :o)
Nejen že objednali nedeštivé počasí, ale s Ivou jsme si vyzkoušely i novou společenskou hru Timeline, kterou jsem za tím účelem vypůjčila z naší městské knihovny (vždycky jsem si chtěla zkusit půjčit kromě knížek i nějakou tu hru :o), a byl to celkem mazec tipovat, kdy se objevil který vynález či moderní vymoženost (jako elektrický holicí strojek nebo pračka) nebo kdy vyšlo které literární dílo (správně zařadit, že například Popelka je starší než Sněhurka apod.) a nechyběly ani starověké divy světa nebo třeba Trójský kůň. Po zbytek víkendu jsme z toho byly správně "zdeformované" a hltaly jsme letopočty a snažily se je správně zařadit mezi ostatní události, které nám utkvěly v paměti :o)
Na výlet jsme vyrazili v sobotu ráno (Choť nám naplánoval odjezd na osmou a budíček v sedm ráno :o) do Dačic, kde jsme si s Ivou vymohly, že jsme se před prohlídkou zámku zaběhly podívat ke zdejšímu památníku první kostky cukru na světě, která byla vyrobena v roce 1843 (takže před Třemi mušketýry, ale po lednici :o). Po návratu jsme sice objevily lehce nervózního Chotě, jenž nás vítal slovy, že se na to vykašle a asi radši pojedeme domů – následně jsme z něho vytáhly, že zatímco na nás čekal (bylo před desátou, kdy měla začínat první prohlídka zámku), přeběhla mu přes cestu černá kočka, takže ho Iva uklidňovala, že jestli to bylo zleva doprava (nebo zprava doleva, už si to přesně nepamatuju), tak je to v pohodě :o), a vyrazily jsme koupit lístky na prohlídku. To se sice nakonec ukázalo jako menší problém, protože nešťastný pan pokladní se omlouval, že mají na desátou rezervaci od autobusu německých turistů, ale zatím nikdo nedorazil, a tak neví, jak to vlastně bude. Jali jsme se proto počkat, já si zatím koupila pohled a napsala pozdrav MoWovi (tímto zdravím podruhé :o), a pak jsem se mínila potrhat smíchy, když jsem vyšla na nádvoří a objevila Chotě opět v zajetí černé kočky – jakási místní potvůrka si ho evidentně oblíbila a otírala se mu o nohy, zatímco on měl ve tváři výraz bezmocné oběti :o). Iva zvíře překřtila na Mikeše a při čekání na autobus německých turistů se skupinkou dalších sedmi lidí jsme si kočku pohladily a Iva rozpovídala i pana pokladního (až se nám nakonec podepsal i na pohlednici pro MoWa, o což ho prý ještě nikdo nepožádal :o). Nakonec jsme měli štěstí a němečtí turisté nedorazili, takže jsme mohli jít na prohlídku už od deseti místo od půl jedenácté (bylo to poměrně důležité, protože Choť měl naplánovaný itinerář, v rámci kterého jsme měli stihnout ještě prohlídku zámku v Telči :o).
Dačický zámek jsem navštívila už před mnoha lety, takže bylo fajn si ho prohlédnout znovu. Moc se mi líbí Sál předků s kulečníkovým sálem a zdejší knihovna obložená dřevem a policemi knih je neskutečně útulná a doslova člověka láká, aby se tu zašil do nějakého koutku (nebo na úžasný ochoz s dalšími policemi knih) a pustil se do čtení :o). S Ivou jsme pak ještě mrkly i na výstavu dačického muzea, která je instalovaná přímo na zámku a věnuje se jak jinak než první kostce cukru a cukrovarnictví obecně, vč. sbírkové kolekce obalů od cukru (pytlíčků, ale i kostek) nebo třeba soupisu, jak se cukr řekne ve všech možných jazycích. A součástí expozice je i prohlídka zámecké kaple, na jejíž návštěvu jsme se vymlouvaly především :o).
Po prohlídce dačického zámku jsme se přesunuli do Telče a rovnou tam zahájili další spanilou jízdu prohlídkovými trasami, konkrétně jsme šli nejdřív na hlavní prohlídkový okruh Renesanční sály, který je opravdu krásný a kterým jsem se kochala i při své loňské návštěvě (ale moc ráda jsem si ho zopakovala, protože je opravdu pěkný). Společně jsme dumali u zdejší obrovské skříně, jak ji vůbec mohli dostat dovnitř a na náš dotaz panu průvodci, jsme se dozvěděli, že je prý rozložitelná na dvě části, ale i tak ji museli stěhovat dovnitř oknem jako piano. Mimochodem pan průvodce byl sympatický a zajímavě povídal (a vzhledem mi dost připomínal herce Jiřího Hrzána :o)
Potom jsme s asi desetiminutovou pauzou hned navázali zbrusu novým (nejen pro mě, ale i nově otevřeným) okruhem s názvem Poklady za oponou, který je věnovaný exponátům, jež se nějakým způsobem nehodí k vystavení na některé z prohlídkových tras, a světe div se, měli jsme opět stejného pana průvodce :o). Navíc jsme na okruh v daný čas byli jen my tři, takže jsme měli VIP prohlídku, a dokonce i pan průvodce se pořádně rozpovídal a rozparádil, tudíž to bylo fakt pošušňání :o). Dozvěděli jsme se spoustu zajímavých detailů i třeba právě z vyklízení půdy, kde se prohlídkový okruh nachází, nebo o tom, jak trávili covidová léta – že je to vlastně moc nezasáhlo, protože zrovna na tu dobu měli stejně naplánovanou rozsáhlou rekonstrukci zámku, místo průvodcování prý pak různě vypomáhali, vynášeli, stěhovali (museli prý restaurátorům odsunout od zdi právě i onu obrovskou skříň, což popisoval hrozně vtipně, včetně zvukových efektů, po nekonečné době ji prý dostali asi čtyřicet centimetrů od zdi a vykašlali se na to s tím, že to musí stačit :o). Nebo nám vyprávěl, jak na půdu stěhovali zrestaurovaný prapor (ve výsledku to bylo jen několik útržků v placaté skleněné vitríně), který se nesměl naklonit :o)
Obrázek "depozitáře" jsem si vypůjčila z oficiálních str/...
Z telčského zámku jsme tudíž odcházeli plně saturováni zážitky a pozitivními dojmy, ale protože mezitím už značně pokročil čas, zakotvili jsme hned za humny v restauraci Švejk na pozdní oběd. Barjohovi si pak ještě v krámku se suvenýry koupili hnědý hrneček s Telčí do své sběratelské série a přes zámecký park jsme vyrazili zpátky do Českých Budějovic, přičemž načasování jsme měli víc než perfektní, protože cestou se nakonec i rozpršelo. Doma jsme si pak s Ivou daly druhé kolo Timeline (už i předchozí den jsme si trochu upravily pravidla a místo soutěžení spíš zkoušely společně hádat), zkoukly nějaké filmy (ne příliš komediální Matku v trapu a docela povedenou komedii Lítá v tom) a Iva dokonce stihla do neděle přečíst i knížku od Sally Hepworthové, kterou jsem měla krom jiných půjčenou z knihovny (asi nikdy mě nepřestane fascinovat, jak rychle je schopná číst :o)
No a pak nastala neděle, kterou jsme strávili líným ránem u televize (Iva dočítala zmíněnou knihu :o), před odjezdem jsem je ještě nakrmila obědem, a pak už se museli vrátit zase zpátky domů. Mimochodem celý víkend jsme vtipkovali o cheesecaku, který samozřejmě nemohl chybět a který jsem posílala v neděli i holkám – Barjohovi nejdřív tvrdili, že krabička není třeba, že si s cheesecakem za víkend poradí (a předstírali, že na krabičku zapomněli :o), potom prohlašovali, že kdo nepřijede, nemá dort apod. a nakonec dostala Iva, která už po obědě nemohla, svůj cheesecake do malé sólo krabičky, aby si ho mohla dát ke kafi u pumpy v Blatné :o). Zkrátka to byl zase báječný víkend s kupou výletů a legrace :o)