Loňské Múzy na vodě

Z loňska čeká na sepsání a publikování ještě pěkná řádka zážitků, ale když už jsem tu psala o letošních Múzách na vodě, není myslím od věci zmínit i ty loňské, které byly podle mě hodně vydařené, jak programově, tak počasím :o)

V roce 2020 byla situace s COVID-19 ještě hodně čerstvá a pravidla byla i v létě celkem přísná, takže to hodně dlouho vypadalo, že žádné Múzy na vodě nebudou. Ale pak se opatření trochu rozvolnila, a tak místo tradičního červencového termínu, uspořádali organizátoři Múzy v srpnu a bylo to hrozně fajn (už jen ten pocit, že to nevzdali a že se život zvolna vrací do starých kolejí – tehdy jsme ještě nevěděli, že nás čeká další vlna, a nikoho ani ve snu nenapadlo, že za pár měsíců budeme zavření v lockdownu a nebudeme moct překročit hranice okresu). Vstup byl stále zdarma, jen museli hlídat počet diváků (max. 1000), a tak jsme každý večer dostali "na památku" barevný náramek :o)

Hezké počasí vloni přilákalo na Múzy hodně lidí :o)

Jinak počasí bylo nádherně letní s teplými večery, ve kterých byla radost a neuvěřitelná romantika drandit si to na kole do centra :o). A program byl taky moc pěkný. Zahajovací večer s Bohušem Matušem a Magdou Malou (a nejspíš muzikálovými melodiemi) jsem sice nestihla, ale ve středu 12. srpna 2020, kdy bylo na programu Vivaldiho Čtvero ročních dob v podání naší zdejší filharmonie, už jsem chybět nemohla. A bylo to přesně tak úžasné a dokonalé, jak jsem si myslela :o). Dirigoval a sólo na housle hrál náš oblíbený pan Jan Talich, navíc jsem si koncert mohla vychutnat z první řady, kdy jsem seděla na dece přímo na nábřeží, což se ukázalo jako nečekaně pohodlné, protože jsem si mohla krásně natáhnout nohy :o). Je sice pravda, že od vody trochu štípali komáři, ale to byl jen malicherný detail (navíc zakrátko po dosednutí se rodinka vedle mě stříkala repelentem a onen oblak pak solidně chránil i mě, kterou upřímně nějak nenapadlo se podobným způsobem ošetřit, což je rozhodně dobrý tip na příště :o)

Čtvero ročních dob v podání Jihočeské filharmonie a Jana Talicha coby sólisty :o)

Každopádně Vivaldi v podání Jihočeské filharmonie byl skvělý, nádherný a krásně ladil s poezií letního večera a já si neskutečně užívala každé roční období (a kdyby mi to nebylo hloupé, pobrukovala bych si stěžejní melodie, protože to je prostě nádhera :o), jen bohužel na můj vkus hrozně rychle skončil :o(

Krásný letní večer lákal i k menší procházce po náměstí :o)

Následující den, tedy ve čtvrtek 13. srpna 2020, mě přemluvila kamarádka, že trochu zariskujeme a půjdeme si zkusit poslechnout počin s názvem Carisma Música Latina, protože latinskoamerická hudba by mohla být fajn, a musím říct, že i druhý večer Múz se nadmíru vydařil. Na latinskoamerické rytmy si občas ráda doma zablbnu nebo si je pouštím k úklidu (luxování a tak :o) a tohle uskupení, zahrnující i několik nefalšovaných Jihoameričanů, kteří bez problémů zvládali kromě hry na hudební nástroj i slušně sekundovat tanečnici, jež celý program doplňovala, bylo boží, jejich vystoupení a hudba byly plné energie a dobré nálady a léta a slunce, takže jsem se na lavičce, odkud jsme koncert sledovaly, měla tendenci v jednom kuse vrtět :o). A účinkující byli dokonce tak temperamentní, že neváhali vytáhnout si pár dobrovolných tanečníků i z přihlížejících lodiček :o)

Asi nejvíc mě potěšila písnička Sin pijama, která u nás není moc známá, ale je super, a zazněla třeba i upravená verze Sway me more, Havana od Camily Cabello nebo bombasticky upravená Shape of you od Eda Sheerana :o). Upřímně řečeno právě tenhle loňský vydařený experiment byl jedním z hlavních důvodů, proč jsem se letos na Múzách nebála jít si zkusit poslechnout i zcela neznámé interprety (a hodlám v tom pokračovat i nadále, protože počet pozitivních zážitků jednoznačně převažuje :o)