Letos se mi nějak nedařilo naladit se do toho pravého vánočního módu. Nejvíc vánoční nálada mě chytla v listopadu, kdy jsme plánovali společný víkend s Barjohovými (ze kterého potom sešlo, ale to už je jiná kapitola). A pak ještě začátkem prosince, když napadla ona štědrá sněhová nadílka u nás klasifikovaná jako kalamita (ale důvodem prý bylo hlavně to, aby mohl magistrát povolat k lopatám všechny, kdo měli ruce nohy, a poslat je odklidit sníh z náměstí před rozsvěcením vánočního stromu – ono u nás letos vůbec měl magistrát podivné manýry a třeba rušil vystoupení /..., protože nezněly dost vánočně, nebo jiné nutil měnit jména...). A i když jsem pak musela do práce jezdit autobusem, stejně mi sněhové závěje vykouzlily na tváři úsměv a přinesly dětskou radost a skutečný příslib Vánoc aneb co nedokázaly týdny vánoční výzdoby v obchodech, zvládla jedna sněhová kalamita během pár minut (takže Rebarbora napekla i trochu toho cukroví :o)
To bylo probuzení v sobotu 2. prosince 2023 :o)
Takže když pak vylezlo sluníčko, prostě jsem musela vyrazit na parádní zimní procházku :o)
Tudy normálně jezdím na kole do práce...
Vyhrabat auta ze závějí trvalo někdy i celý týden :o)
Jinak jsem na tom ale většinu času byla tak, že mi vůbec nedocházelo, že se svátky blíží mílovými kroky, a vznášela jsem se v jakémsi vzduchoprázdnu. Nicméně čas je neúprosný, a tak jsem nakonec absolvovala pracovní vánoční večírek, který se ukázal být super a hodně jsme se nažertovali a nasmáli a domů jsem dorazila o půl dvanácté (a to jsem tam původně vůbec nechtěla jít a musela mě ukecat vedoucí :o). Mimochodem cestou na vánoční večírek jsem poprvé viděla náš rozsvícený stromek na náměstí.
V posledním adventním týdnu jsem jakýmsi nedopatřením zorganizovala punčování s kolegyněmi a kamarádkami z bývalé práce, se kterými jsme se vlastně celý rok neviděly (jen jsem na Whatsappu naťukla téma a ono to vyšlo :o). A díky kamarádce, která včas sehnala lístky, jsme 20. prosince zašly na již tradiční vánoční koncert Nezmarů s Jihočeskou filharmonií (a já blbka nějak podcenila přípravu a málem přišla pozdě – do sálu jsme přicházely v 18:59, k tomu není co dodat). No a pak už mě časová spirála vcucla do trychtýře těsně před černou dírou, přišel nezbytný předvánoční nákup potravin, sepisování všemožných seznamů, balení haldy věcí podle oněch seznamů a pak už cesta na Moravu za babičkou, kdy jsme si s mamkou opět vyžraly super počasí aneb celý týden jaro a sucho a v sobotu 23. prosince další letošní sněhová nadílka a chumelenice, že jsme jely tři hodiny a místy jsme tipovaly, kudy že vlastně vede silnice.
Prohrnovač hned za Budějicemi udělal z dvouproudé rychlostní silnice jednoproudou a sveřepě se držel středové čáry :o(
Ještě že už cestu známe zpaměti, z cedulí bychom si toho totiž tentokrát moc nepřečetly.
A místy byl člověk rád i za ty forforeskní čumprlíky u krajnice, protože díky nim jsme aspoň věděly, že jsme nesjely ze silnice :o)
No a po příjezdu k babičce už klasický scénář: po vystěhování bagáže z auta vyluxovat, umýt podlahy a udělat bramborový salát. Do toho se ještě zastavila sestřenka, takže jsme pokecaly, což bylo hrozně fajn a jsem moc ráda, že si v předvánočním shonu našla chvilku :o), jen jsem kvůli tomu pak onen bramborový salát dodělávala někdy v osm večer a tak tak stíhala Anděla páně v televizi (ale stihla jsem ho, takže cajk :o). Na Štědrý den jsem pak vesele pokračovala v udaném tempu a hned po snídani jsem postavila na rybí vývar, mezitím jsem si obarvila vlasy, načež jsem plynule přešla do obalování kapřích řízků, které pak mamka smažila, a já v mezičase prostřela stůl.
Aby vyšlo na všechny, bylo zapotřebí dvou 3,5kilových kaprů.
Naštěstí po večeři (a umytí nádobí) konečně nastalo zklidnění, všichni jsme svorně sedli k televizi a koukali nejdřív na Vánoční hvězdu, pak na Menšíka hrajícího/... a nakonec samozřejmě na Tři oříšky pro Popelku (bez těch by to zkrátka nešlo :o). O pauzách jsme Babičce nadělily ježíška, vyslechly si, proč jsme to všechno kupovaly, cpaly se cukrovím a vzdychaly, jak je nám špatně :o)
Jinak o co minimalističtější byla moje letošní vánoční výzdoba (vlastně jsem doma vyndala jen sáňky na stůl v obýváku a poslední týden před Vánoci jsem ustřihla pár větviček z borovice, která se u nás ve dvoře v práci rozlomila pod tíhou sněhové kalamity s tím, že je ve váze nějak nazdobím, ale nakonec jsem je spíš jen očichávala a na Štědrý den jsem na ně navěsila světýlka z výprodeje z Lidlu :o), o to víc jsem zjistila, že jsem byla ze všeho jaksi naměkko a leccos mě dojalo. Například když se u mě v předvánočním týdnu neohlášeně stavil taťka a přinesl mi dárek (obálku s losem a penězi). Nebo když mi mamka upekla speciálně pro mě bezlepkové cukroví :o). Když mi u Barjohů u štědrovečerní večeře prostřeli talíř navíc <3. A taky to, jak pečlivě mi sestřenka zabalila dárek (do neuvěřitelně roztomilého balicího papíru se zvířátky a moc hezky mi ho nadepsala :o), nemluvě o tom, že to byla přesně ta kniha, po které mé srdce prahlo :o). Tedy ne že bych jinak dostala něco, co se mi nelíbilo nebo z čeho bych neměla radost, to vůbec (koneckonců si to už několik let vždycky ošéfuju, takže sice není překvapení, ale ani žádné mrzení :o)
Moje ježení pro rodinu a dole to, co jsem dostala já :o)
Celkově bych řekla, že ačkoli se u mě na první pohled mohly zdát letošní Vánoce poněkud odfláknuté minimalistické (po několika letech jsem dokonce porušila tradici a nevila s holkama z práce adventní věnec, protože mi to letos přišlo nějak zbytečné vzhledem k tomu, že si ho pak stejně moc neužiju, když jsme na svátky pryč), vlastně jsem si je užila a proběhly překvapivě v pohodě. Předvánočnímu stresu a hektice jsem se samozřejmě nevyhnula a byly okamžiky, kdy jsem skřípala zubama a chtělo se mi se vším praštit a radši se na to vykašlat a zdrhnout někam do tramtárie, ale kupodivu se mi to dařilo celkem korigovat a vždycky si to nějak v sobě srovnat a přestat se hroutit (například mi došlo, že je vlastně dobře, že jezdíme na svátky k babičce, protože s tím, jak je to teď u našich, by jinak vzniklo dost nepříjemné dilema kde a jak vůbec Vánoce slavit). Dost často jsem se rozhodla nechat věci prostě plynout, do ničeho se nenutit a nelámat věci přes koleno (jako třeba to vánoční cukroví, které jsem de facto napekla na konci listopadu, když mě chytla vánoční nálada, a i když jsem si původně plánovala, že toho napeču ještě víc, nakonec jsem se na to vyprdla a radši si užila i nějaké to odpoledne volné, místo abych dřela do padnutí :o). Spoustu věcí jsem tak nestihla (jako třeba nějaký větší úklid), ale s oním easy duševním nastavením mi to nijak nevadilo a byla jsem s tím naprosto smířená a v pohodě. A spousta věcí se nakonec vyřešila i tak nějak sama – jako třeba nákup vánočního kapra (mimochodem líbilo se mi, že jsme letos s mamkou zvládly připravit polévku, kapra a salát ještě i taťkovi před odjezdem k babi – sice to bylo náročnější, dělat štědrovečerní večeři de facto dvakrát ještě s generálkou 22. prosince, ale tak nějak mě to zahřálo u mé měkkosrdcaté krevní pumpy :o)
No a co jinak ještě stojí za zmínku? Snad už jen bezlepková vánočka z Alberta, kterou jsem si koupila na zkoušku (abych se měla "královsky", jak říkají v reklamě) a byla tak dobrá a vláčná, že i když jsem si původně plánovala, že ji budu mít k snídani na dva dny (přece jen je jí 200 g), nakonec jsem ji sežrala na posezení (protože by byla přece škoda, kdyby do druhého dne okorala a ztvrdla! :o), a hned další den jsem si běžela koupit další a měla ji pak s sebou k babičce :o). A pak ještě adventní hádankový kalendář na Serialzone, který jsem letos poctivě každý den luštila (nutno dodat, že ne vždy úspěšně, ale 19 z 23 je si myslím pěkný výsledek :o) a dost mě to bavilo.
Tak co, zkusíte někdo uhádnout název seriálu níže? :o)
A jaké Vánoce jste měli vy? Líbily se vám letošní nové pohádky (mně osobně tedy bohužel ani jedna)?