Letos jsem k narozeninám dostala samé zážitky a jedním z nich byla i parádní dovolená koncem srpna s Barjohovými. Oni budou sice tvrdit, že jsem k narozeninám dostala "jen" jízdu vláčkem na Pernštejn, ale tomu nevěřte, to není pravda. Poslední srpnový týden jsem se k nim totiž mohla připojit k pobytu na zapůjčené chalupě a byl to pobyt all inclusive natřískaný zážitky a výlety, že líp bych si to sama nevymyslela :o)
Chvíli to sice vypadalo, že nikam nepojedu, neb po druhém srpnovém víkendu jsem lehla se zánětem průdušek a nakonec i s antibiotiky, a to zrovna, když se konečně rozhodlo vrátit letní počasí a venku bylo fakt krásně (no, dobře, možná až dost teplo), ale pointa tkví v tom, že já byla zavřená doma a nemocná a otrávená :o(. Nejvíc mě ale štvalo, že jsem si to podle všeho přivodila vlastní blbostí, resp. mi to přivodila klimatizace ve vlaku, ze které jsem si já trubka nepřesedla :o(. Příště se budu radši potit, než pak dva týdny chrchlat a skřehotat jako Bohdalka. Každopádně antibiotika zabrala a já nakonec mohla vyrazit nejdřív směr Praha a pak směr Hradec Králové (přímo od nás do těchhle končin bohužel nic nejede, ale aspoň jsem si dala oběd v Ugovi, kde mě obsluhoval roztomilý mňoukající robot, a na Hlavním nádraží jsem mohla obdivovat model postavený z Lega :o)
Na nádraží v Hradci si mě ve středu 23. srpna vyzvedla Iva s Mladší a už to jelo :o). V plánu byla sice návštěva Českého Hobitína a zdejší Dno pytle (mimochodem Choťovy fóry k tomuhle pojmenování jsou nesmrtelné a přetrvávají dodnes :o), ale když jsme cestou náhodou míjely malebný větrný mlýn, Iva zcela typicky neodolala a odbočila z vytýčené trasy a já si konečně připadala, že teď opravdu začala dovolená, protože prostě takhle to má být a takhle to miluju :o)
Mlýn Černilov (už jen ten název zní pohádkově :o) byl zblízka ještě malebnější než jako pouhá silueta na obzoru, sympaticky barevný a obložený kachličkami, že jsme si ho poctivě obešly kolem dokola a kochaly se (a marně se snažily přemluvit Mladší na společnou fotku :o)
Potom jsme pokračovaly do Hobitína, který tedy byl trochu problém najít a chvíli jsme bloudily po lese, než nás napadlo vrátit se zpět k autu zaparkovanému na označeném parkovišti a zeptat se paní, co tam zrovna z garáže vyskládávala vánoční ozdoby (a krom jiného nám nabídla, ať si vybereme, že dělají debordelizaci a chtějí se jich zbavit – takže jsem si z Královéhradecka přivezla i nečekaný suvenýr, jenž bude mít letos čestné místo na vánočním stromku :o). Hobitín byl samozřejmě opačným směrem, kousek zpátky nahoře v kopci.
Vlastně ani nevím, jak se mi je podařilo v nacpaném batohu převézt vcelku až domů :o)
Mladší byla náležitě u vytržení a všichni jsme si společně prošmejdily všechno, co šlo. Nutno říct, že člověk musí obdivovat nadšení tvůrců, sudovité či chatovité prostory byly mnohdy roztomile vybaveny a evidentně jim nechyběl zápal pro věc, což jsem poznala i já, která viděla Pána prstenů všehovšudy asi jedinkrát v životě (ne, že by se mi nelíbil, ale nijak zvlášť jsem tomu nepropadla asi podobně jako Harry Potterovi, kde se mi stejně jako u Pána prstenů nejvíc líbil první, ještě trochu pohádkově laděný díl, byť musím uznat, že Mladšinky podcasty, které nám pouštěla, byly moc pěkné a klidně bych si takhle nechala převyprávět celou trilogii :o)
Cestou do základního tábora mě ještě holky vzaly na kratičkou prohlídku domu č. 55 v Opočně, který je jedním z nejstarších ve městě, dokoupily jsme zásoby proviantu (a zase se s Ivou přetahovaly, kdo co zaplatí – to už je takový náš kolorit :o) a zamířily na chalupu, která byla opravdu echt nefalšovaná chalupa, jen lehce zmodernizovaná rekonstrukcí, a byl mi nabídnut nocleh s Mladší na peci (jakože fakt na peci!), což jsem s nadšením přijala, protože spát na peci je prostě cool (heč!), když jste na chalupě :o). Během pobytu se mi sice jedné noci promenádoval po obličeji pavouk, kdy mě ty tenké nožičky vykračující si mi zvolna po tváři vzbudily i z nejtvrdšího spánku, ale to byl ojedinělý incident a onen troufalec ho zaplatil životem (musím se přiznat, že mi pak bylo trochu stydno, protože jsem se bála, že jak jsem vyskočila a svítila si tam čelovkou, že jsem probudila vedle ležící Mladší – ale tvrdila pak ráno, že ne – a následně mi bylo líto i pavouka – ano, jsem praštěná a rozporuplná osobnost :o) – protože to byla jen taková ta johana, tedy malinké pavoučí tělíčko na dlouhatanánských nohách, žádný masitý křižák, ten by byl pro moji hmyzí hysterii daleko horší, brr :o(
Každopádně co se pobytu na chalupě týče, bylo to epesní – nejen že Barjoha neváhala udělat klidně i teplou večeři ve velkém stylu (jakože osmahnuté kuřecí s kupou zeleniny, mňam), ale nechybělo vysedávání na zahradě, kdykoli jsme tam byli, bylo i hraní na kytaru a ano, nástroje se chopila i Rebarbora, ale doteď se za to rdím, neb Mladší po mě chtěla spoustu písniček od Imagine Dragons, které jsou proklatě vysoko. Nutno ale dodat, že zpívala se mnou, což bylo neskutečně milé a rozhodně mě to zahřálo u srdéčka (a moc chválím její angličtinu, že zvládala číst a zpívat texty, které viděla poprvé v životě :o). No a kdyby bylo bývalo i ohniště, proběhl by i experiment s naplaveným dřívím :o)
Ale teď už zpátky k výletům. Kvízová otázka totiž zní, kolik hradů a zámků jsme s Barjohovými zvládli za ty de facto tři dny navštívit? A odpověď zní: opravdu hooodně :o)
Ve čtvrtek jsme začali hradem Litice, kdy jsme zaparkovali nedaleko občerstvovny ve stejnojmenném městečku, tedy v Liticích nad Orlicí, a vykročili vzhůru do kopce (a trefili jsme se akorát včas na prohlídku s průvodcem :o). Hrad Litice byl prý založen koncem 13. století za posledních Přemyslovců, přičemž osidlování povodí Divoké i Tiché Orlice měl na svědomí rod západočeských Drslaviců (konkrétně Půta z Drslavic), kteří vybudovali i nejstarší hrady na Plzeňsku a jména svých původních rodových sídel přenesli i do východních Čech (což je právě případ i Litic :o). V průběhu dějin pak hrad vlastnili Lichtenburkové, páni z Kunštátu či Pernštejnové a v roce 1562 koupil hrad i s okolním panstvím (vč. nedalekých Doudleb) Mikuláš z Bubna, který si z hradu Litice udělal rodové sídlo, a proto později nesli jméno Bubnové z Litic (Litice vlastnili až do roku 1809). Koncem 16. století však byl vystavěn zámek v Doudlebách a rodina pak pobývala tam. V roce 1815 byl hrad Litice už ve značně poničeném stavu prodán rodu Parishů (ti měli moc pěkný erb se třemi jednorožci :o), kterým byl později znárodněn, a od té doby je ve správě Národního památkového ústavu.
V rámci prohlídky jsme si mohli prošmejdit severní palác (z toho jižního už zbyly de facto jen části obvodových zdí), včetně věže, ze které je pěkný výhled do okolí. Nechyběly právě již zmiňované erby jednotlivých majitelů hradu či nejrůznější archeologické nálezy ve vitrínách (kachle, podkovy, dělové koule...).
Já si ovšem asi nejvíc pamatuju, jak jsme si s Ivou lámaly hlavu (a to už poněkolikáté – naposledy myslím v Panenském Týnci) nad otvory ve zdech, kde evidentně byly umístěné trámy, a špekulovaly jsme, jestli náhodou na hradě Litice neměly původně podlahy v jiné úrovni, protože výklenky u oken byly dobrého půlmetru i víc nad úrovní podlah a nebylo nám jasné, jak se na ně mohly středověké dámy v šatech vůbec vysápat. A tak jsme se zeptaly pana průvodce, který byl vcelku sympatický a vypadal přístupně, a dozvěděly jsme se, že jsou to skutečně díry po trámech, ovšem z lešení, kdy vždycky zedníci vystavěli zeď, kam až pohodlně dosáhli, a pak si zas o kus výš zapustili do zdi další trámy a udělali další patro lešení (tak jsme si dělaly legraci, že si to teda chtělo vybírat vysoké zedníky, aby tam těch děr bylo co nejmíň :o). Jo a dámám byly pro přístup do okenních výklenků přistavovány dřevěné schůdky :o)
Po sestupu z hradu jsme se občerstvili limonádou a kafem a pokračovali de facto na vedlejší kopec (byť autem po silnici to vydalo asi na 15 km), na zříceninu hradu Potštejn, který byl také založen koncem 13. století Půtou z Drslavic, a dokonce byl po něm i pojmenován coby Půtův kámen neboli Puttenstein, což bylo výsledně zkomoleno právě na Potštejn. Nicméně Potštejn se ukázal být velice turisticky nepřívětivý – nejdřív byl malinko problém s příjezdovou cestou a navigací (vedla nás skoro až nahoru k hradu, kde však byl zákaz vjezdu motorových vozidel, takže jsme se pak zase vraceli a nechali auto na parkovišti dole pod kopcem, abychom si ho vyšlápli znovu pěšky :o), aby se následně ukázalo, že celý areál je oplocený a uzavřený, takže si bez průvodce nic ze zříceniny neprohlédnete (a fakt že to byla zřícenina typu Dívčí kámen nebo Cornštejn, kde se většinou návštěvníci potloukají sami), a nejbližší prohlídka začínala asi za hodinu a půl :o(. Mladšinka proto u ne příliš ochotné obsluhy koupila vybublanou limonádu a pak jsme se zase vydali dolů z kopce k autu, protože čumákovat na jedné usmolené lavičce za vstupní bránou takovou dobu se nám fakt nechtělo (poznámka na vysvětlenou: podle informací na Wikipedii je zřícenina ve vlastnictví obce a spravuje ji dobrovolnická skupina místních seniorů, takže možná proto).
Naštěstí následující bod v itineráři nám dal na protivné potštejnské brzy zapomenout. Choť totiž do třetice vytipoval zámek Doudleby nad Orlicí, a ten byl nejen překrásný na pohled se vší tou (jak jsme se pak dozvěděli navíc i vzácnou) sgrafitovou výzdobou, ale dokonce nás provázela sama hraběnka a jeho současná majitelka, což bylo něco naprosto mimořádného, protože nám vyprávěla historii zámku z hodně osobní perspektivy a dělila se s námi o vzpomínky svoje, ale zejména své babičky, které byl zámek v roce 1948 znárodněn. A nešlo o žádné lítostivé nebo ukřivděné vzpomínky, ale opravdu hezké osobní detaily, jako že tady v tomhle pokoji si hrávala s kamarádkami nebo že to byl oblíbený pokoj jejího tatínka a tak. Dokonce i okolnosti onoho znárodnění vyprávěla de facto věcně a bez zášti (že dokud žil babiččin otec, tak úřady vyčkávaly, a pak jim úředníci zámek zamkli vlastně za zády, když rodina odešla na jeho pohřeb, už se potom neměli kam vrátit a nedovolili jim vzít si ani osobní věci, se kterými přijeli, jako kabáty nebo třeba plenky pro ještě malinkou maminku současné majitelky).
Jinak doudlebské panství koupil rod Bubnů v roce 1562 a zdejší zámek nechal v letech 1588 až 1590 postavit Mikuláš starší z Bubna-Litic severoitalskými mistry coby renesanční lovecký zámeček. Zámek byl poté upraven v době baroka, kdy přibyly arkády na nádvoří a vstupní portál a sgrafitová výzdoba byla zakryta omítkou, přičemž zámek sloužil zpočátku jen jako letní sídlo a rodina se do něj přestěhovala natrvalo až v roce 1809, když prodali svůj zámek v Žamberku.
Zámek Doudleby je unikátní zejména svojí sgrafitovou výzdobou, kdy tu nejsou k vidění žádná obvyklá "psaníčka", ale ornamentální vzory, které se navíc snad ani neopakují, nemluvě o tom, že pomalovaná sgrafity není jen vnější řekněme reprezentační fasáda, ale i fasády uvnitř nádvoří, a dokonce třeba i komíny :o). Další zvláštností pak je fakt, že zámek postavil rod Bubnů, který jej pak vlastnil de facto celou dobu (kromě období totality), což rozhodně není obvyklé a upřímně si nevzpomínám na žádný jiný zámek, který by v průběhu staletí nestřídal majitele. Mimochodem na zámek byl prý v 50. letech 20. století pro jeho špatný stav vypsán demoliční výměr, ale komise pak při osobní návštěvě zámku objevila pod opadanou omítkou zachovalou originální sgrafitovou výzdobu, a rozhodla se naopak zámek zrekonstruovat (aneb k čemu je občas dobré chátrání a spadaná omítka :o).
Mimochodem i rod Bubnů pochází ze západních Čech a zřícenina jejich rodového sídla, hradu Buben, leží asi 20 km od Plzně. Ve východních Čechách se prý objevili koncem 14. století, kdy byl Stach z Bubna purkrabím na Potštejně (Bubnové pak byli v průběhu let povýšeni do panského stavu a v roce 1644 získali dokonce hraběcí titul). K dalšímu členovi rodu, Heřmanovi z Bubna, se pak váže legenda o lvu, kterému údajně během své účasti v tureckých válkách pomohl při nerovném souboji se dvěma jinými šelmami a který ho potom všude následoval, a to i zpátky domů do Čech, což je prý také důvod, proč Bubnům přibyl lev do erbu a proč i na Heřmanově náhrobku v Dolním Jelení mu leží šelma pod hlavou :o)
Uvnitř zámku Doudleby rozhodně stojí za zmínku nádherná kachlová kamna z roku 1690, která jsou údajně druhá největší v Čechách, a kromě prohlídky zámku jsme se podívali i na zvířátka, která tady pro děti chovají na jakémsi ministatku zvaném Babiččin dvoreček (je to prý tradice, kterou obnovil tatínek současné majitelky), a do Muzea přírodovědy a trampingu umístěného v bývalé sýpce.
Parádní výlet jsme zakončili obědovečeřovým dlabancem v restauraci někde cestou, konkrétně padl los na Hostinec U Hubálků, který měl podle webu dobré hodnocení, a opravdu jsme se tam všichni v pohodě najedli (včetně mě bezlepkáře), jen ty chody a servírování bylo trochu víc hoch, než je člověk zvyklý, ale obsluha byla ochotná, jídlo dobré, takže jsme to zvládli :o). Já se pak musím ke své hanbě přiznat, že jsem po příjezdu zpátky na chalupu normálně na férovku odpadla na peci a řádně si schrupla – popravdě nevím, jestli to byly ještě dozvuky prodělané choroby, nebo jestli mě tak zmohla cesta s nacpanou, a tudíž i těžkou krosnou předešlý den (jakože záda), ale upřímně řečeno na bolest hlavy ála migréna není lepší lék než zobnout tabletku a prostě to zaspat. Však jsem taky po spánku byla jako znovuzrozená :o). Jen mě mrzí, že jsem přidělala starosti Barjohovým – takže znovu zdůrazňuji a oficiálně potvrzuji, že to rozhodně nebyla jejich vina, nijak mě nepřetáhli a výlety se mi fakt líbily a nechtěla bych to jinak :o)
V pátek byl na výletnickém programu zámek v Náchodě (o kterém jsem opět neslyšela) a bohužel se to zase neobešlo bez menšího bloudění, které ale naštěstí dopadlo dobře :o). Navíc tam byla moc milá paní průvodkyně, protože začátek prohlídky jsme stíhali tak tak, ale Iva si ještě chtěla odskočit, takže se domlouvala s průvodkyní, jestli na ni chviličku počká. Choť to pak komentoval svým obvyklým suchým humorem: "Od rána jsou s ní samý problémy.", na což paní průvodkyně hrozně mile reagovala, že by si Iva přece tu prohlídku jinak neužila :o), po čemž už si Choť jen smutně povzdechl narážeje na naše bloudění a trochu zmatené instrukce od navigace: "Vy nevíte, co máme dneska za sebou." :o)
Paní průvodkyně pak byla neuvěřitelně milá a skoro až trochu moc nadšená po celou dobu prohlídky, ale po tom, co s ní Iva zavedla řeč, jsme zjistili, že dělat průvodkyni na zámku byl její celoživotní sen, takže nebylo divu, že si to opravdu užívá :o). A třeba před vstupem do Španělského sálu nás nabádala, ať se neostýcháme a klidně uděláme sborové "Ááách!", což samozřejmě nejméně polovina návštěvníků ignorovala, ale když o chvilku později v sále rozsvítila, náležitému ochání jsem se neubránila, neb výzdoba byla opravdu překrásná :o)
Jinak zámek Náchod je poměrně veliký (má pět nádvoří) a na vyvýšenině nad městem trůní už někdy od 13. století. V době husitských válek se ještě coby gotický hrad dostal do rukou husitů, ale významnými majiteli z hlediska stavebních úprav byl až rod Smiřických v letech 1544 až 1620, který nechal hrad přestavět na renesanční zámek (proto ta sgrafitová psaníčka na fasádě :o), nicméně zámek jim byl zabaven v rámci pobělohorských konfiskací (poslední mužský člen rodu, který zdědil náchodské panství roku 1614, byl totiž aktivním účastníkem stavovského odboje a osobně se účastnil defenestrace v roce 1618).
Panství pak koupila Magdalena Trčková z Lípy a její syn Adam byl posledním majitelem pocházejícím z české šlechty. V roce 1634 přešel zámek i s panstvím do rukou italského šlechtice Ottavia I. Piccolominiho jako odměna za pomoc při odstranění Valdštejna. Tehdy pětatřicetiletý Ottavio měl prý již za sebou dlouhou vojenskou službu, do armády vstoupil jako sedmnáctiletý, zúčastnil se bitvy na Bílé hoře, byl údajně velitelem Valdštejnovy osobní stráže a za své vojenské úspěchy byl povýšen nejdříve do hraběcího, a nakonec do dědičného knížecího stavu a ke konci třicetileté války byl císařským zplnomocněncem. Rod Piccolominiů provedl de facto poslední stavební úpravy, kdy v 17. a 18. století zámek barokně a rokokově upravil do dnešní podoby, přičemž nejslavnějším představitelem rodu Piccolomini byl prý papež Pius II.
Na rod Piccolominiů, kteří byli italským rodem původem ze Sieny, je zaměřen i základní zámecký prohlídkový okruh. Majitelkou náchodského zámku nicméně byla třeba i Kateřina Vilemína vévodkyně Zaháňská neboli paní kněžna z románu Babička Boženy Němcové, která se do dějin zapsala především svojí aktivní účastí při formování poslední protinapoleonské koalice v roce 1813. V rámci prohlídkového okruhu jsou kromě již zmiňovaného překrásného Španělského sálu k vidění taky vzácné sbírky barokních bruselských tapisérií nebo třeba i údajně největší sbírka květinových zátiší na českých hradech a zámcích (celkem 35 obrazů umístěných v herně).
Náchodský zámek rozhodně stojí za návštěvu a nejspíš by se tam dalo strávit podstatně více času vzhledem k tomu, že je tam minimálně ještě jeden prohlídkový okruh (Zámek za Schaumburgů), zámecká věž a zahrady, nicméně nás už čekal oběd ve vyzkoušené a u Barjohů nadmíru oblíbené Hospůdce U Dvou borovic, kde vaří opravdu výborně a dávají porce, že člověk ani nemusí snídat, takže se nám všem jen dělaly boule za ušima :o). A Mladšinka hlásila náležitě procítěně věty typu: "Odchází mi hotspot.", když se Iva zvedla, že si odskočí (ona měla Mladšinka těch hlášek za celý pobyt zaručeně víc, ale já hlava děravá si je samozřejmě všechny nepamatuju :o(
V pátek odpoledne jsme si potom zajeli ještě na (opět Barjohovými již dříve ozkoušené) koupaliště v Třebechovicích pod Orebem, které je opravdu moc pěkné s tak akorát velkým bazénem a dokonce i skluzavkou a tobogánem :o). A i když pak na chvíli zalezlo sluníčko a spadlo pár kapek, zůstala jsem zalezlá v bazénu a raději plavala, protože voda byla fajn a venku by mi možná bylo chladno :o). Potom mě Mladšinka ještě vytáhla do relaxačního bazénu s tryskami, a nakonec jsme se nejen sklouzly na obří skluzavce, ale nechala jsem se přemluvit i na jednu jízdu tobogánem, byť ten dojezd teda pak nebyl nijak elegantní a zahučela jsem komplet pod hladinu :o). Koupání i se vším ostatním jsem si parádně užila (a nakonec to byla úplně poslední letošní koupačka), před odchodem jsme se ještě chvíli vyhřáli a oschli na sluníčku, převlekli se v šatně z plavek a vyrazili jsme zpátky na chalupu.
V sobotu jsme zamířili směrem na jih, k Brnu, kde byla v plánu návštěva hradu Pernštejna právě s oním turistickým vláčkem zmiňovaným v úvodu, kterým jsme se nechali vyvézt od parkoviště nahoru do kopce k hradu (a že to byl pořádný kopec!). Navíc kromě ušetřené námahy jsme se od velice sympatického vláčkovůdce dozvěděli i dobrý tip, kam si zajít na oběd, a především, že ve Svojanově, což byla naše další zastávka, se nemáme ostýchat dojet autem až nahoru k hradu – a to byla rada k nezaplacení, protože jsme si tak opět ušetřili výstup do kopce a zaparkovali auto na parkingu de facto před hradní bránou a pokladnou :o)
Ale zpátky k Pernštejnu, červený dieselový vláček nás vyvezl před první bránu a odtud už jsme šlapali pěšky. Pernštejn má poměrně rozsáhlý systém opevnění, takže než se dostanete k samotnému hradu, projdete těch bran a nádvoří ještě několik, na druhou stranu je Pernštejn až pohádkově samá věžička či přilepený výklenek a působí trochu jako by se na tom kopci nafukoval, nebo jste použili takové to pokřivené zrcadlo :o). Hrad založili roku 1285 Pernštejnové, kteří jej v duchu rodové filozofie, že se má pořád něco budovat a přistavovat, stavěli de facto 300 let (stavební vývoj hradu skončil zhruba v polovině 16. století, kdy jeho majitelům došly finance, takže si zachoval svoji pozdně gotickou podobu) a nějakých 200 let byl jejich rodovým sídlem. Součástí nejstaršího jádra hradu byla i válcová věž s břitem zvaná velice sympaticky Barborka (dnes je vlastně zabudovaná do hradu a je z ní vidět jen kousíček na jakémsi miniaturním vnitřním nádvoří).
Od mladého a vcelku příjemného průvodce, který nám všem, aniž bychom se nějak domlouvali, připomínal kuchaře z animované pohádky Ratatouille (ale v dobrém, opravdu věděl, o čem mluví a vyprávěl hezky a zajímavě :o) jsme se mimo jiné taky dozvěděli, že na výstavbu Pernštejna byl použit nedvědický mramor z městečka pod hradem, nebo že většina schodišť (minimálně v té nejstarší části hradu) je pravotočivá, aby co nejvíce znepříjemnila útočníkům zacházení se štítem a zbraní, a stejně tak, že ony nejrůznější zvýšené schody a snížené stropy nejsou špatným výpočtem architekta, ale opět mají znepříjemnit situaci případným útočníkům a poskytnout tak posádce hradu trochu výhodu při jeho obraně, což mi přišlo hodně chytré.
Jinak je ale Pernštejn právě díky stavební činorodosti svých majitelů neuvěřitelným bludištěm a nebýt průvodce, určitě bych se tam v těch křivolakých chodbičkách, průchodech a schodištích nadobro ztratila a nejspíš už bych nikdy nenašla cestu ven. Po chvíli už jsem totiž vůbec netušila, kde jsme zahnuli a kam, nebo kde vlastně ta prohlídka začínala, natož abych tušila, kde zrovna jsem, příp. kudy se dostanu ven. A to nemluvím o těch mnohdy opravdu úzkých chodbičkách, připomínajících spíš tunely, či křivolakých vstupech kamsi za roh a tak (upřímně se vůbec nedivím, že návštěvníci před prohlídkou musí uložit všechny batohy a větší tašky v šatně – možná už to nás mělo varovat :o). V tomhle ohledu byl Pernštejn jednoznačně nepřekonatelný a osobně jsem v žádném podobně poslepovaném hradě či zámku nebyla :o)
Zajímavé byly v chodbách nápisy a čmáranice na zdech, klidně i z 16. století, a moc jsem si užila, že jsme v rámci prohlídky procházeli i oním spojovacím tunelem mezi věžemi – v to jsem před prohlídkou tak trochu doufala, protože zvenku (resp. zezdola) vypadá moc hezky :o). V rámci výkladu jsme se ještě dozvěděli, že v roce 1596 Jan z Pernštejna neposlechl rodové krédo, že jejich sídelní hrad nesmí být nikdy prodán, a kvůli finančním potížím prodal hrad i s okolním majetkem, a možná i proto (jako trest za porušení přání předků) pak rod Pernštejnů v roce 1646 vymřel po přeslici. Jinak mě ještě zaujalo, že třeba v období husitských válek byli Pernštejnové na straně husitů, nebo že byl hrad v roce 1645 neúspěšně obléhán Švédy (jen tak mimochodem on vlastně nebyl dobyt nikdy ve své historii, což se vzhledem k jeho umístění a pořádné fortifikaci není co divit).
Taky jsme si vyslechli pověst o zdejší marnivé komorné Elišce, která až přehnaně dbala o svůj vzhled a pořád se shlížela v zrcadle (často i místo svých pracovních povinností), až ji místní kněz proklel, dívka se propadla do země a od té doby údajně bloudí její přízrak hradem coby zdejší bílá paní, ale hlavně zrcadlo, před kterým se parádila, je prokleté též a podle pověsti, kdo se do něj podívá, do roka a do dne ztratí veškerou svou krásu – proto jsme u něj byli od pana průvodce varováni :o).
Po prohlídce hradu jsme si pak dojeli na oběd právě do již zmiňovaných Nedvědic do Restaurace pod Pernštejnem (na doporučení pana vláčkovedoucího), kde opravdu výborně vařili a já si pochutnala na epesním losůskovi :o). A pak jsme posilnění pokračovali do naší další výletnické destinace, tedy na hrad Svojanov. Tam byl hlavním lákadlem program na nádvoří s názvem "Třicetiletá válka", ze kterého jsme vlastně stihli úplně akorát vše důležité – nejdřív ukázku jakýchsi lidových/historických tanců v kombinaci s nějakými těmi bubenickými cukrbliky (mimochodem soudě podle vzájemných interakcí šlo evidentně o rodinný podnik, takže nějaký ten manželský pár a předpokládám, že i otec se synem :o). Mimochodem komplet celý program, vč. šermování a ukázek historických zbraní, měla na svědomí velmi šikovná skupina Honorata :o).
Potom následoval výklad "Katovo řemeslo" o udělovaných trestech a mučících nástrojích s obdivuhodným komentářem k nejrůznějším mechanismům úderů (např. jak udeřit, když bylo potřeba končetiny jen rozdrtit a nikoli useknout apod.), pana kata očividně jeho řemeslo bavilo a měl k němu poctivě nastudované i historické podklady a souvislosti. Navíc měl i poměrně vtipného asistenta/figuranta Honzíka, který byl ve skutečnosti dívka, a pan kat ho pak i poměrně netrpělivě (evidentně toho měl na srdci ke svému řemeslu hrozně moc a byl si vědom, že má v programu na své povídání vyhrazenou jen půlhodinku) popoháněl, například když ho poslal pro nějaký ten nástroj a on vyrazil volnou chůzí: "No přidej, nemáme na to celý den!", načež pak "Honzík" i popoběhl :o)
V pauze před dalším bodem programu jsme s Mladšinkou vyrazily na průzkum pozůstatků hradu, jakože na ochoz nad bránou a tak, a vyšplhaly jsme i do oné kulaté věže, která tvoří de facto dominantu celého nádvoří.
Pak od tří následovalo šermířské nebo zkrátka bojové představení "Smlouva s ďáblem", kde "Honzík" perfektně přesvědčivě zahrál satanáše a jen se mu u toho blýskalo v očích (to děvče mělo fakt talent :o), bojovalo se, střílelo se, umíralo se a prodávala se duše ďáblu, no prostě drama jaksepatří a musím říct, že se mi to docela líbilo. Potom bylo na řadě další menší divadelní představení "Duel", které už bylo ale víc komediální (o dvou sluzích, kteří si chtěli hlavně dobře vydělat, a jejich dvou pánech, kteří spolu rádi sváděli souboje), a pak následovala ukázka palných zbraní a závěrečná salva, na kterou už jsme se ale šly s Ivou projít do zahrad, pryč z nádvoří, protože ty rány z bambitek a kanónů se tam hodně rozléhaly a upřímně jsem stejně měla pocit, že to nejlepší z programu už jsem viděla, a bylo příjemné se trochu protáhnout :o)
No a pak už nás čekal jen návrat zpět na chalupu, byť si troufám říct, že jsme všichni byli plně saturováni zážitky :o). A v neděli už jsme pak pobalili svých pět švestek (a čtyři baňky), uklidili chalupu a vyrazili k domovu, resp. do Plzně, kde jsem sedla na vlak a dojela domů, protože jsme se domluvili, že nemá cenu, aby mě vozili na vlak do Hradce Králové, když to mám stejně s přestupem a časově to vyjde vlastně nastejno. Ach jo, ještě teď zpětně, když o tom píšu, tak si vybavuju, jak skvělý týden to byl a co všechno jsme stihli vidět a zažít :o). Jako uznáte, že tohle prostě vyžadovalo samostatný článek, ne?