Srpen s mojí druhou rodinou

Plány na srpen byly vskutku velkolepé. Členové Barjohovic rodinky se o mě doslova přetahovali a kdo jsem já, abych řekla takovým nabídkám ne :o). První víkend si přála moji účast na bitvě o Mělník Mladšinka, druhý srpnový víkend mě zval Choť na nějakou tu muziku do Slabců a Barjoha mě nalákala na společný pobyt koncem srpna na zapůjčené chatě v Bolehošti :o). Ve výsledku jsem tak měla na každý srpnový víkend naplánovaný nějaký výlet a doma jsem tudíž moc času netrávila, ale léto se má užívat, tak proč ne hned plnými doušky :o)

Panenský Týnec, Nelahozeves a bitva o Mělník

Mohla to být úplně obyčejná sobota. Ale protože jsem trávila víkend s Barjohovými, nebyla obyčejná ani co by se za nehet vešlo :o). A krom toho jsme docela slušně trhali rekordy v tom, co všechno se dá za jediný den stihnout za atraktivity :o). Jen si to poslechněte.

První zastávkou byl nedostavěný gotický chrám v Panenském Týnci, o kterém jsem jen slyšela, příp. četla (a podle fotek se mi vždycky hrozně líbil), ale nikdy jsem ho nenavštívila, a Barjoha na tom byla evidentně podobně :o). Údajně má být postavený na křižovatce léčivých pozitivních zón, ale já se přiznám, že jsem tam žádné vibrace necítila :o). Nicméně je někdy z počátku 14. století, takže minimálně architektura byla opravdu pěkná, mně osobně se nejvíc líbila vstupní brána s krásně zdobenými oblouky.

Potom jsme pokračovali na zámek Nelahozeves, který byl mnohem hezčí, než bych podle názvu čekala (přiznám se, že mi podle jména vůbec nic neříkal).

Už jen ona krásně zdobená sgrafitová fasáda ze strany od dolního parkoviště byla úžasná, a tuze povedená byla pak i prohlídka zámku :o)

Zámek Nelahozeves vybudoval císařský úředník Florian Griespek z Griespachu v letech 1553 až 1614, jehož rod však v roce 1620 postihly pobělohorské sankce, a tak byla nucena jeho vnučka zámek i panství prodat, a to konkrétně Polyxeně z Lobkowicz v roce 1623. Zámek pak ve vlastnictví rodiny Lobkowiczů zůstal až do druhé světové války, kdy jim byl zkonfiskován nacisty. Poté byl zámek majitelům znovu zkonfiskován komunisty a rodině Lobkowiczů byl v restitucích vrácen v roce 1993.

A takovouhle krásnou lampu (vpravo) měli v Nelahozevsi cestou na toalety :o)

Prohlídka začínala v knížecí pracovně a knihovně s krásným dřevěným kazetovým stropem, kde byly kromě nejrůznějších kuriozit, lastur a dalších přírodních zvláštností také dendrologické knihy (ale nejsem si jistá, jestli mám ten název správně), což byly de facto jakési dřevěné kazety vyrobené ze dřeva a kůry daného stromu a uvnitř se nacházely jeho listy a plody – prý je to docela vzácnost a rozhodně to vypadalo hodně zajímavě :o). V další místnosti pak byly k vidění obrazy známých mistrů, včetně třeba Veronese nebo Rubense (konkrétně jeho obraz Hygie, což byla řecká bohyně zdraví, proto ten had :o)

Nechyběl ani hudební pokoj, nádherně intarzované dřevěné dveře, krásné hrací stolky, ale třeba i hodně zajímavé hodiny s kostrou. V ložnici kněžny jsme se s paní průvodkyní trochu zasekli u portrétů dětí, protože jich bylo o jeden méně, než kolik měli potomků, ale prý se ten obraz jen ztratil, ne že by snad ono dítě zemřelo nebo tak (dělaly jsme si pak s Ivou srandu, že u desátého potomka už zkrátka rodiče spoustu věcí neřeší a klidně mohli i na nějaký jeho portrét zapomenout :o). V jídelně pak byl obrovský stůl s takovým tím "domečkem pro panenky" neboli dekorativním monstrem (v tomhle případě myslím ze stříbra), kam se původně dávalo drobné občerstvení či cukrovinky a ovoce nebo květiny, ale tenhle konkrétní prý byl čistě na ozdobu a chlubení, že majitelé na něco takového mají peníze, a v momentě, kdy se začala hostina, byl odnesen stranou, aby na sebe hosté viděli a mohli konverzovat (paní průvodkyně dokonce myslím říkala, jak se téhle zbytečnosti říká, ale já to samozřejmě zapomněla :o(.

V chodbě s loveckými trofejemi mě pak fascinovaly stoly, které vypadaly, jako by byly celé, včetně horní placaté desky, vyrobené z paroží, což jsem si neuměla dost dobře představit, nicméně paní průvodkyně na můj dotaz říkala, že je to jen imitace, že z paroží jsou jen nohy ke stolkům. A moc hezké byly i obrazy členů knížecí rodiny, včetně těch nejnovějších, které svým provedením hezky zapadaly, a že se jedná o současníky, bylo poznat jen z jejich oblečení na portrétu, jinak moc ne :o)

Po prohlídce zámku v Nelahozevsi sice začalo venku poprchat, ale my jsme i tak pokračovali v krasojízdě, konkrétně do Mělníka, resp. na louku kousek od něj, kde se měla odehrát bitva :o). Nejdřív jsme si v ležení dali jídlo (dokonce i já jako bezlepkář jsem si tam u jednoho ochotného šéfkuchaře našla kuřecí steak z grilu a hranolky a byla toho docela velká porce) a pak jsme chvíli poseděli a schovaní pod stříškou poslouchali one-man kapelu hrající něco mezi keltskou a středověkou hudbou (každopádně se mi to docela líbilo), akorát že na mě z toho počasí padl nějaký útlum, že bych si skoro zdřímla. Naštěstí Iva navrhla, že než začne bitva, mohly bychom se jít projít do Mělníka, což se ukázalo jako naprosto geniální nápad. Nejen že jsme se hezky protáhly a já se probudila, ale kolik jsme toho stíhly!

Přešly jsme most a hned za řekou stál na kopci kostel, resp. Chrám sv. Petra a Pavla, který je zajímavou směsicí nejrůznějších architektonických stylů – původně to byl románský kostel z 10. století založený manželkou knížete Boleslava II., ve 14. století byla přistavěna gotická sakristie, v roce 1488 byla dokončena 65 metrů vysoká věž, po velkém požáru města v roce 1681, který zasáhl i kostel, byla věž nově zastřešena barokní bání a barokní je i mobiliář uvnitř. My jsme menším nedopatřením nejdřív vylezly na věž (místy po dost adrenalinovém kovovém schodišti :o) a Iva si u pokladny koupila turistickou vizitku jen z věže, druhou nabízenou vizitku k soutoku Vltavy a Labe odmítla s tím, že tu si vezme až někdy jindy, až tam bude, což bylo ve výsledku velice vtipné, protože když jsme vylezly na ochoz, tak vlastně první, co jsme viděly, BYL soutok Labe s Vltavou jako na dlani (tady se bez mučení přiznám, že jsem si neodpustila průpovídku, že TEĎ už si tu vizitku koupit může :o)

Každopádně jsme z věže viděly i do bojového ležení, na město a vzadu na obzoru se tyčila dokonce hora Říp. Hned pod věží je pak dokonce mělnický zámek.

Po věži jsme pak konečně našly vchod do kostela a bylo to za pět minut dvanáct, resp. za pět minut půl šesté, kdy zavírali :o). Naštěstí slečna u lístků byla moc milá a říkala, že na nás kdyžtak počká, nicméně kostel naštěstí není veliký, takže jsme ji nakonec ani nezdržely. Jinak za zmínku určitě stojí zdejší moc krásně malovaný strop, který vypadal neskutečně plasticky (a tím nemyslím žebra klenby, ale ty malby :o)

No a když už jsme tak šmejdily kolem, narazily jsme i na vchod do kostnice, kam jsme se samozřejmě taky zašly podívat (zkrátka, kde bylo otevřeno, tak jsme strčily nos :o). Pro mě to byla první kostnice, kterou jsem navštívila, a musím říct, že to byl dost zvláštní pocit, vidět tolik kostí skutečných lidí pohromadě a chvíli jsem trochu bojovala s tím, že jsou tam vyskládané jak housky na krámě. Uvnitř se nesmělo fotit, ale ve smyčce tam byl celkem zajímavý komentář. Kostnice byla prý založená ve 30. letech 16. století a nachází se v ní ostatky až patnácti tisíc lidí (upřímně řečeno jsem ale měla pocit, při pohledu na ony nekonečné hranice kostí, že jich muselo být mnohem víc). Na počátku 20. století pak prý zdejší kosti zkoumal a utřídil univerzitní profesor Jindřich Matějka, který byl zakladatelem československé antropologie.

Obrázek kostnice jsem si vypůjčila z webových stránek mělnické farnosti

Náležitě kulturně oblažené jsme to pak stíhaly akorát na historickou bitvu, což bylo vlastně naprosto dokonalé, protože kvůli špatnému počasí a sílícímu dešti se toho v táborovém ležení stejně jinak moc nedělo a nebylo tam vlastně ani moc lidí. Jinak bitva jako taková byla moc povedená a upřímně to byl celkem nečekaný adrenalin :o). Sice se přiznám, že jsem čekala spíš nějaký odkaz na skutečnou historickou bitvu, než onu poměrně sci-fi zápletku s nekromancií a tajemnou horninou, ale řežba to byla náležitá, brnění a zbraně třeskutě chřestily téměř na dosah, šípy létaly až skoro k nám do obecenstva a dokonce tekla i krev. A bylo až k nám mezi diváky cítit, že to musí být slušný adrenalin, když se na sebe jednotlivé "armády" hrnuly hlava nehlava, fakt smekám a chápu, proč to ty chlapy baví :o). Na závěr nechyběla ani pořádná exploze fiktivního dolu, a přestože neměli dělo, i z těch malých ručních palných zbraní to byly rány jako hrom.

Večer pak měla být ještě ohňová show, ale ta byla nakonec kvůli počasí zrušená, takže jsme po bitvě vyrazili někdy v sedm večer domů, a bylo to myslím tak akorát, protože už jsme byli všichni trochu provlhlí a já osobně i malinko ucaprtaná :o)

Doma u Barjohů jsme se pak s vervou pustily s holkama do společenských her a po jednom kole Slunečné alias Človeče, nezlob se, kdy jsme se nasmály nad vlastními průpovídkami ohledně postav (protože Filip Blažek a Máca Macatá že :o), holky samy od sebe navrhly Dostihy a sázky, a byť Iva trochu protestovala, že je to nadlouho, nedaly se odradit a ve výsledku jsme pak až někdy do čtvrt na tři do rána hulákaly, handlovaly s koňmi i penězi, smály se, až mi tekly slzy, a prostě jsme se skvěle bavily. Bez příkras to byla neuvěřitelná sranda a už si vlastně ani nevzpomínám, kdy jsem se naposledy tolik nasmála (určitě někdy s Barjohovými), neb zejména holek obchodní transakce jsou kapitolou samy o sobě. Třeba když má Mladší sestře zaplatit osmnáct set za to, že jí stoupla na koně, dá jí dvoutisícovku, načež Starší odpoví, že neví, jestli bude mít drobné dvě stovky nazpátek, a tak Mladší prohlásí "Vydrž." a iniciativně napočítá další dva tisíce ve dvoustovkách a vrazí to ségře, že jako vybavené. Jako přiznám se, že udržet v těchhle situacích kamennou tvář bylo někdy nad moje síly (konkrétně v tomhle případě jsme ale na sebe s Ivou nevěřícně koukaly obě a nezmohly jsme se ani na slovo :o). Nebo jejich extra výhodné obchodní nabídky typu: "Dám ti Korana (pro ty z vás, kteří už si to nepamatují, má hodnotu asi 2400 Kč), když mi dáš Napoliho (hodnota 8000 Kč).". Ale k radosti a výbuchu smíchu nám stačilo i to, když Iva v rámci občerstvovacího zásobování přinesla křupavé kukuřičné chlebíky a do dvou vteřin to kolem hrací plochy začalo jako na povel hlasitě chroupat :o). A památnou pro mě zůstala i Ivy hláška: "Mně o ty peníze až tak nejde.", když z nás tahala každou dvacku :o)

Neděle pak byla odpočinkovým a bohužel taky odjezdovým dnem, ale naštěstí nebyl ještě létu konec :o)

Dobře utajená country Slabce

A tak jsem za Barjohovými přijela hned následující víkend s tím, že nás v sobotu čekal country festival ve Slabcích :o). Počasí nám přálo sluníčkem (až dost), takže si stačilo jen na louce před zámkem rozbalit deku a nastražit uši :o)

Festival otevírala skupina Náplava, která měla sympaticky nadšenou mladou basačku, a s Ivou jsme je podezřívaly, že je to tak trochu rodinný podnik a zpěvačka je její maminka :o)

Potom následovala kapela Gladly S. W., která je, jak jsem pochopila, Choťovou srdcovkou. Za sebe musím říct, že hráli dobře a dobře se i poslouchali, jen na mě měli až dost nostalgické texty o tom, jak to bývalo u Berounky a už není, až by z toho bylo člověku teskno, a to jsem zrovna onoho prosluněného odpoledne nechtěla, takže jsem si je záměrně nepouštěla moc k srdci.

Mimochodem protože bylo fakt horko a louka byla krásně upravená, poslechla jsem bez větších protestů i Ivy výzvu: "Sundej boty, srabe." a odolala jsem tak své zakořeněné nedůvěře v travnaté plochy, kterou jsem si vypěstovala na městských sídlištích, kde se v trávě spíš než cokoli jiného skrývají nemilá překvapení v podobě psích bobků, a ty si bosou nohou vážně našlápnout nechcete :o)

Další na hudebním programu pak byl můj oblíbenec, na kterého mě naučila Iva jednak písničkami v autě a jednak už i při loňském podobném festivalu na Budyni (o kterém jsem já ostuda ještě pořád nesepsala článek), romantické hovado, Jindra Kejak :o). Líbí se mi jeho hlas a moc pěkné romantické texty, přičemž na jeho zcela neromantický a zvuku neodpovídající vzhled mě Iva připravovala už dopředu minule, takže jsem neutrpěla žádný kulturní šok :o). Naopak protože s Barjohovými výletuju už nějaký ten pátek (vlastně ani nevím, proč mě nikdy nenapadlo pustit si jeho písničky i sama, ale je fakt, že posledních pár let si úplně cíleně vlastně jakoukoli hudbu pouštím málokdy), tak už jsem od něj znala docela dost písniček a mohla si u nich trochu zabékat :o)

Potom následovali moji staří dobří známí Nezmaři, kteří jsou pro změnu zase moje srdcovka (když nad tím tak přemýšlím, tak nejspíš proto, že nám jejich písničky hrávalo na druhém stupni základky naše učitelské trio na výletech a na horách – naše třídní zpívala a měla opravdu krásný hlas, fyzikář hrál na šestistrunku a kluků tělocvikář na dvanáctistrunku – a prostě je to neuvěřitelná nostalgie, zvlášť i s ohledem na to, že právě v té době jsme se s nejlepší kamarádkou samy učily hrát na kytaru...), takže jsem si taky zazpívala (sice jejich starší písničky před "Pískem" až tolik neznám, ale i tak to bylo fajn) a rozhodně jsem už v tomhle bodě byla zcela saturována :o)

Ale program pokračoval dál a rozhodně to nebyla nuda, spíš naopak. Další kapelou v pořadí byli Taxmeni, jejichž zpěvák měl hlas trochu jako Petr Spálený a kteří hráli řekněme takový příjemný rock'n'roll (ale zazněla od nich třeba i "Řekni, kde ty kytky jsou" :o)

Potom hrála kapela Pacifik s hlavní zpěvačkou Helenou Maršálkovou, která měla hlásek jako Mánička ze Spejbla a Hurvínka :o). Písničky měli pěkné, melodické a občas i celkem vtipné texty, takže taky dobrý :o)

Další na řadě pak byla Barjohovic oblíbená bluegrassová skupina COP, která se poslouchala opět jedna báseň :o). Sice mám u bluegrassových kapel problém s tím, že nikdy nestíhám testy, takže mi pak jednotlivé písničky trochu splývají a nemůžu si s nima prozpěvovat, ale na poslech je to velice příjemné a energické (a co mnohdy předvádí na bendžo a jiné nástroje, to mi hlava nebere :o), nemluvě o tom, že zpěvák má i moc pěkný hlas.

No a vzhledem k tomu, že se nejen připozdívalo, ale především se nám nad hlavami postupně sbíraly dešťové mraky, rozhodli jsme se, že jsme tak jako tak za těch víc než osm hodin již plně kulturně nasyceni a zvolna jsme vyrazili k domovu. A ukázalo se, že Choť je v tomhle skvělým prorokem, neb pár minut poté, co jsme nasedli do auta, se rozpršelo :o) 

V neděli jsme pak ještě před obědem vyrazily ztéci nedaleké kukuřičné bludiště, když to vloni byla taková legrace :o). A poté, co jsme ho chvíli hledaly, jsme se tentokrát vypravily na trasu každá sólo vzhledem k tomu, že nás byl stejně lichý počet (Staršince se v tom horku nikam nechtělo). Ale musím říct, že loňská menší bludiště ve tvaru evropských států místo toho letošního jednoho velikého a de facto jen obdélníkového, byla rozhodně větší švanda. Tohle byl docela problém prošmejdit celé a najít opravdu všechny nápovědy, navíc bylo dělené na čtverce a člověk měl pak pocit, že stejně vlastně běhá jen kolem dokola... Není proto divu, že když jsme se na trase neustále potkávaly, vznikly jakési přirozené koalice :o). Tajenku jsme samozřejmě nakonec vyluštily všechny (písmenka, která člověk nedohledal, šla domyslet :o), jen všech těch 5 cimrmanovských otázek se nám najít nepodařilo (a fakt už jsme se nevracely, protože jsme byly z toho věčného motání se kolem dokola uondané a bylo vážně horko :o).

Takže to byla tečka za druhým srpnovým víkendem, ale opět ani tím všechna legrace nekončila, protože na poslední srpnový týden byla v plánu skoro týdenní dovolená v Královéhradeckém kraji, ale o tom až zase příště, jinak by se mi sem asi ani všechny ty fotky nevešly :o)