Muzikál Bodyguard

Protože nejlepší dárky jsou zážitky, nechala jsem si letos k narozeninám dát od rodičů lístky na muzikál v pražském Hudebním divadle Karlín s názvem Bodyguard, jenž má být podle stejnojmenného filmu z devadesátek s Kevinem Costnerem a Whitney Houston (který jsem tehdy samozřejmě zbožňovala :o). No a protože ve dvou se to lépe táhne, vzala jsem s sebou mamku, aby si taky odpočinula od neustálého koloběhu povinností, a udělaly jsme si pěknou dámskou jízdu a kromě kultury jsme v matičce Praze stihly i nějakou tu procházku.

Do Prahy jsme vyrazily třetí víkend v září už ráno po snídani, po příjezdu jsme si daly oběd u Uga na Novém Smíchově (to už je u mě skoro tradice :o), pak jsme zajely odložit kufry na hotel a udělaly si malou procházku do Valdštejnských zahrad, které jsem před pár lety objevila čirou náhodou a moc se mi tam líbilo, takže jsem se tam rozhodla mamku zatáhnout, ať se taky trochu pokochá :o). Počasí bylo parádně baboletní, na sluníčku až skoro horko, takže jsme si pokecaly s maxi koi kapry v jezírku (jsou to fakt hovádka klidně i přes šedesát centimetrů dlouhá), courly se zahradami, koukaly na pávy a celkově nám bylo fajn :o)

Potom jsem mamku ještě vzala procházkou přes Karlův most a na Staroměstské náměstí a já u toho s nostalgií vzpomínala na covidové léto v roce 2020 (kdo by si to byl pomyslel, že?), kdy tam všude bylo podstatně míň lidí, a člověk se tudíž mohl kochat čistě jen krásou našeho hlavního města.

Nicméně i tak to byla příjemná procházka, po níž jsem ještě nakrmila mamku pořádnou flákotou v Palladiu (neb Ugův salát ji evidentně dost nezasytil :o), a pak jsme se už celkem uchozené vrátily trochu si odpočinout na hotel.

Večer jsme pak vyrazily do Karlína, přičemž divadlo jsme měly od hotelu co by kamenem dohodil (asi pět minut pěší chůze, je to už nás osvědčený :o). Mimochodem muzikál Bodyguard jsem si vybrala nejen proto, že mám ráda jeho filmovou předlohu a říkala jsem si, že písničky Whitney Houston asi úplně nezklamou, ale i kvůli tomu, že se v hlavní roli Rachel Marronové alternují Eva Burešová s Terezou Maškovou, u kterých jsem měla pocit, že Whitney Houston uzpívají. Přiznám se ale, že jsem malinko pochybovala o Hynku Čermákovi coby Costnerovi (toho nikdo nealternuje – asi proto, že nezpívá :o), tam jsem si nebyla úplně jistá, jestli mu to uvěřím a spíš jsem byla smířená, že ho zkrátka nějak přetrpím, ale ukázalo se, že má naživo fakt charisma, a i když Frank Farmer vyzněl v jeho podání přeci jen malinko jinak, vlastně mi to vůbec nevadilo a toho drsňáka jsem mu bez problémů uvěřila :o)

V muzikálu zazní mnohem víc písniček od Whitney Houston, než kolik bylo původně ve filmu, což bylo fajn. Přiznám se bez mučení, že mám ráda raně devadesátkové písničky a obzvlášť ty filmové, mají svůj specifický, takový až pohádkový zvuk, bez výrazných beatů, jen nenápadný mazlivý podkres a soulové melodie, zkrátka nostalgie :o). V muzikálu opět nechybí české texty, ale tentokrát se přiznám, že jsem měla i pár výhrad – nejhorší byla asi "Jesus Loves Me", kde jsem ji s českým textem vůbec nepoznala, protože zkrátka na všechno to americké protahování a soulové kudrlinky, které v původní filmové verzi jsou, absolutně nevycházelo frázování :o(. Pak už jsem jen litovala Evu Burešovou u titulní písně "I Will Always Love You" v závěru, protože tam se jí musel ten český text opět oproti anglickému originálu a ještě v podání Whitney Houston hrozně těžko zpívat, protože ne všechny rýmy vyšly jako super znělé a ne vždycky to nabádalo k těm táhlým tónům a soulovým kličkám a bylo to zkrátka lehce kostrbaté, ale Evička to zvládla, a ostatní písničky už měly texty v pohodě (nebo to nebylo nic tak do očí bijícího, co by mi tam vyloženě vadilo :o). Ale uznávám, že snažit se nějak počeštit zrovna písničky Whitney Houston musel být setsakra oříšek.

Jinak muzikál Bodyguard v Hudebním divadle Karlín je zvláštní kombinací původního amerického počinu s trochou českého nádechu, jakože zachovali specifičnost třeba Racheliných kostýmů i "civilního" oblečení, které na mě působilo černošsky (znáte to: výrazné barvy a jejich podivné kombinace), ale zároveň si jako divák uvědomujete, že je to česká verze, protože když už to začne moc zavánět světovou show, Hynek Čermák to nějakým svým vtípkem srazí zpátky na zem do českých luhů a hájů (jako například když odnese zpěvačku z nepovedené akce v klubu v náručí na gauč, a pak si okatě protáhne záda :o). Ale nechápejte mě špatně, mně se to líbilo, protože dali jasně najevo, že nechtějí jen opisovat, ale snažili se vytvořit něco nového, inspirovaného filmem, a to se jim povedlo :o)

Líbilo se mi, že Fletcher dostal v muzikálové verzi o malinko víc prostoru a stal se hlavním důvodem, proč muzikálový Frank Farmer vůbec tu práci vzal. Sice trochu zbytečně vyplýtvali vypalovačku "Queen Of The Night" hned v úvodu na prvním útoku záporáka a pak jim ve scéně v klubu chyběla, protože coby náhradník zvolená "I Wanna Dance with Somebody" se úplně na otvíračku velké show nehodí a navíc byla v divném aranžmá, takže jsem ji ze začátku vůbec nepoznala a nešlapalo to (klidně si myslím, že ji tady mohli dát rovnou od refrénu a bylo by to lepší), ale to bylo asi jediné mínus první poloviny před přestávkou. Jinak tvůrci také hodně dobře dějem proplétali Rachelinu sestru Nicky, aby bylo vidět, že jí závidí její slávu a se svojí prací pouhé asistentky není dvakrát spokojená. A úplně skvěle v muzikálu udělali úplnou záměnu sester Marronových u Franka na chatě, jako že se muzikálová Nicky záměrně oblekla do Rachelina kabátu, aby se znovu pokusila marně svést jejího bodyguarda.

Pěkné byly i kulisy a všechny ty Racheliny velkolepé kostýmy (je znát, že Hudební divadlo Karlín je prostě profi scéna co na svých představeních nešetří). A Eva Burešová coby Rachel/Whitney byla skvělá a zpívala jako bohyně, až jsem si občas musela sbírat bradu ze země :o). Fakt klobouk i gatě dolů (ještě že jsem byla na představení v šatech :oP. Jinak skvěle zpívala také pro mě neznámá Natália Hatalová, která hrála sestru Nicky (v muzikálu měla rozhodně i víc prostoru pro zpěv než ve filmu a byla skvělá) a moc se mi líbil třeba i malý Fletcher Tobiáš Freja, který byl krásně bezprostřední a ve svém hraní přirozený, a to je to malý kluk. Kupodivu mi sedl taky Richard Genzer v roli původního Rachelina osobního strážce Tonyho (z toho si mimochodem moc hezky utahoval kolega ke konci, když se Genzer zakoktal a omlouval to tím, že prý běžel, tak ho utřel: "Ty přece nikdy neběháš." a přestože to evidentně nebylo ve scénáři, tak nějak se to do scény a k jejich rolím stejně hodilo :o).

A jak už jsem psala, vlastně mi nevadily ani ty nejrůznější fóry, jako například nad rámec filmu přidaná scéna v karaoke baru, kde Čermák zpíval titulní filmovou píseň "I Will Always Love You", ale hrozně nízko (nicméně mu to kupodivu celkem šlo a nebyl úplně falešný :o), nebo že dal své svěřenkyni Rachel falešné jméno Eva (jakože narážka na její protagonistku :o), nebo to, že schválně trochu přehrával, například ve scéně, kde o něj mají zájem obě sestry Marronovy. A kupodivu mi nebyla proti srsti ani vyloženě vtipná a schválně přehnaná scéna, kdy se Rachel snaží pozvat Franka na rande (ve filmu v tom bylo víc romantiky a intimity, ale tady to prostě odlehčili a vlastně taky dobrý :o). Celkově musím říct, že jsem z divadla odcházela naprosto spokojená a opravdu hodně nadšená a rozhodně jsem neměla problém přidat se k dlouhé standing ovation na konci, protože byla vážně zasloužená :o). Takže pokud uvažujete o nějaké návštěvě muzikálu, Bodyguarda vám můžu s klidným svědomím doporučit :o)

A protože jsme v Praze přespávaly, udělaly jsme si s mamkou druhý den ještě dopolední výlet na Petřín, kam jsme se nechaly vyvézt lanovkou a postupně jsme scházely z kopce dolů. Na rozhlednu jsme úplně nechtěly, spíš jsem měla v plánu ukázat mamce hezkou růžovou zahradu a zkrátka si projít park a tak. Jenže to bych nesměla být já klikař, protože zrovna když jsme tam byly, tak ten druhý růžový sad s labyrintem byl zrovna za plotem (dělali tam asi nové cesty nebo co), takže pak byl docela labyrint, kudy se dostat na nějakou cestu dolů :o(. Pak jsem to chtěla vzít parkem kolem vyhlídky na bastionu a jezírka s lachtanem k vodopádu a dolů k Letohrádku Kinských, že to jako bude pěkná procházka přírodou na čerstvém vzduchu, ale jaksi jsem asi přecenila Prahu. Což o to, zvířátek jsme potkaly dost – sojku, datla, hopkající veverku zrzečku, akorát že na jednu hopkající veverku připadla i jedna veverka přejetá (což mě na stezce pro pěší a maximálně pro cyklisty dost nepříjemně překvapilo :o(. Ale co už, kdyby zůstalo jen u zvířátek, bylo by asi dobře, jenže my bohužel pod vodopádem narazily také na zcela nahého koupajícího se bezdomovce, takže toliko k pražské "idylce" procházky parkem :o(. A problém pak trochu byl i najít cestu z parku ven, protože v koutě u Letohrádku nakonec žádná branka nebyla a musely jsme se vrátit de facto do míst, kde jsme do parku vcházely (jo, zlatý brněnský Špilberk, tam se dalo sejít prakticky kdekoli a přestože je kolem dokola obehnaný zdí, za každý rohem se za zídkou skrývaly schodů dolů do města). Ještě že u Letohrádku byly pěkné čisté veřejné záchodky, jinak by to zdlouhavé hledání východu bylo celkem napínavé.

Po splnění nachozených kilometrů jsme si dojely na hotel vyzvednout kufry, daly si opět v Ugově salaterii oběd (mimochodem díky mamce jsem objevila jejich chia pudink z rýžového mléka :o), já si koupila v Terranově petrolejový svetr za tři stovky (jako bych doma neměla svetrů milion, ale znáte to :o) a pak jsme frčely zpátky domů. Největším zážitkem z celého víkendu tak pro mě zůstal muzikál Bodyguard, a tak to asi mělo být :o)