František Niedl: série Ondřej z Rohatce

Nejnovější sérii historických románů mého oblíbeného autora Františka Niedla jsem začala číst vloni na podzim, přestože první díl s názvem Ano, můj pane vyšel už předchozí rok, a musím říct, že jsem z něj byla opravdu hodně nadšená. Knihu jsem si brala s sebou na školení do Prahy (nebojte, četla jsem ji jen cestou ve vlaku :o) a už po pár stránkách bylo jasné, že to bude další moje srdcovka. Hlavní hrdinové, kamarádi Ondřej a Hašek, jsou sympaťáci, kteří se coby žoldnéři markraběte Karla Lucemburského snaží přežít bitvy a mnohdy i hloupost svých velitelů, přičemž se jim podaří spáchat sem tam i nějaký ten hrdinský čin a upoutat tak pozornost na nejvyšších místech.

"Po večeři si Hašek s Ondřejem přisedli k jednomu z ohňů, u kterého sedělo několik pěšáků z jejich oddílu, aby jim pomohli od červeného vína, které si nalévali z koženého měchu. Byl příjemný večer a oběma jezdcům se po celodenní jízdě začaly klížit oči a asi by brzy usnuli, kdyby je nevyrušil hlas vyvolávající jejich jména. Nejradši by se někam schovali, ale jejich druzi ve zbrani dokázali být stejně škodolibí jako oni sami a ukázali na ně.

"Jestli si Tägen z Villandersu zapomněl na Tirolu prášek proti blechám, tak mu pro něj nejedu," odfrkl si Hašek z Jenčova.

"Co chceš?" zeptal se Ondřej otráveně posla.

"Zítra pojedete s parlamentáři jako doprovod ke Castelu Penede. Tak ať jste ráno připraveni."

"Ano, můj pane," pronesl Ondřej pitvorně. "Radši ani nepůjdeme spát, abychom ráno nezaspali."

"To je vaše věc," odbyl ho posel, který vycítil, že se chce někdo bavit na jeho účet. "Můžete sedět třeba celou noc na koních." Pak se vydal zase pryč, ale po pár krocích se ještě otočil.

"Až zítra uvidíte hrad, ty srandičky vás přejdou. Protože se budete muset dostat přes hradby, aniž by vám nejdřív umetly cestu obléhací stroje."

"Jak to myslíš?" křikl na posla od ohně jeden z vojáků.

"Předevčírem v noci nám je někdo zapálil. Rozebrané obléhací stroje byly už naložené na vozech. Shořely i s nimi."

"To nic nezbylo?"

"Ale ano. Jedna balista na metání šípů a z toho, co se podařilo zachránit, půjde snad sestavit jeden katapult. Tak si to užijte, mládenci." Posel se ušklíbl a tentokrát už opravdu odešel.

"Takže zase posraným navrch, Ondřeji," odplivl si Hašek. "Budeme si muset dávat pozor, abysme se necpali moc dopředu." (Ano, můj pane; str. 16-17)

Bohužel Hašek nakonec zaplatí za své hrdinství životem a na smrtelné posteli odkáže své skromné panství na Křivoklátsku nejlepšímu příteli Ondřejovi, který by jinak jakožto druhorozený manský synek neměl jinou možnost než se do konce života ohánět mečem. Pokud byste si ale od tohoto momentu představovali už jen růžové zítřky a pohodičku, tak se pletete. Už jen Ondřejova cesta z Itálie zpět do Čech je dobrodružstvím sama o sobě, byť teda za to, že mu šlo opět o život, si mohl vlastně sám tím, že mu jeho vnitřní smysl pro čest nedovolil před příkořím páchaným na jiných zavřít oči a místo toho zasáhnul. Ale zase díky tomu (ačkoli trochu proti své vůli) získal nové společníky na cestu, kteří s ním nakonec dojedou až na Jenčov :o). Nicméně ani tam ho nečeká žádný zasloužený odpočinek, ale spíš kopa práce a navrch boj o to, co by mělo být po právu jeho.

"Co tomu říkáš?" zeptal se Ondřej Haška po chvíli jízdy.

"A co čekáš? Neřeknu ti nic jinýho, než co sám víš. Budeme dobývat ten zasranej hrad a možná při tom přijde o kejhák polovina našich a pořád nás od nich budou dělit hradby. A i kdybysme ho dobyli, jakej bude zisk? Žádnej. Jo, dobývat město, to je jiná. Tam se dá rabovat a čekají tě i jiná potěšení."

"Já nic dobývat nebudu," řekl Ondřej rozhodně. "Nejsem na světě zase až tak dlouho, aby mi bylo jedno, že natáhnu brka při dobývání nějaké hromady šutrů."

"A co chceš dělat?"

"Dávej pozor," ušklíbl se na Haška Ondřej a pobídl svého koně. Předjel ostatní jízdné a zpomalil, až když se dostal na úroveň biskupa Mikuláše a hraběte z Villandersu.

Ti se zrovna nacházeli uprostřed vzrušené debaty a na Ondřeje se podívali za to vyrušení s nelibostí. "Kousla tě tarantule nebo chceš převzít velení?" pronesl biskup Mikuláš podrážděně.

"Ani jedno, ani druhé. Jen bych se rád zeptal, co chcete s tím hradem činit?"

"To je dost opovážlivé, v tvém postavení," přidal se s odsudkem hrabě z Villandersu.

"Možná to máte už promyšlené, pánové. V tom případě promiňte mou opovážlivost. Ale pokud ne, měl bych návrh."

"Ty? Ani nevím, co jsi zač."

"Ondřej z Rohatce, ve službách markraběte Karla."

"Tak mluv."

"Všichni jsme ten hrad viděli a netřeba si namlouvat, že jeho dobývání bude lehké. A můžete tady přijít o velkou část vojska, aniž byste se dobrali nějakého výsledku. A pokud vím, má markrabě Karel v plánu dobýt i další místa, ale k tomu se mu už nemusí dostávat lidí."

"Neříkáš nic, co bychom nevěděli," odpověděl netrpělivě biskup Mikuláš. "Takže jestli už nic nemáš..."

"Možná mám a možný by mohl být hrad ještě dneska v našich rukách."

Teprve po těch slovech oba muži zpozorněli. "Mluv," vybídl Ondřeje biskup.

"Samozřejmě se jedná o lest a překvapení. Dneska nás ještě čekat nebudou, a proto bych udeřil ještě této noci. Tak třicet pětatřicet mužů by k tomu mělo stačit. Za nimi by bylo v pohotovosti na padesát lučištníků a v záloze tak sto padesát zbrojných. Víc ne, aby se navzájem nepletli pod nohy."

"Ale ještě jsi nám neřekl, co by mělo dělat těch pětatřicet zbrojných," poznamenal Villanders netrpělivě.

"Ti převezmou v táboře vůz se suchým dřívím. K tomu bude třeba naložit několik nádob s olejem. Kolomaz by se také hodila. Tou by mohli některé kusy dřeva potřít ještě předtím, než je dají na vůz. V noci, nejlépe po půlnoci, dojedou s vozem do blízkosti hradu, ale ve vší tichosti. Pak začnou dříví nosit a skládat ke zdviženému padacímu mostu. Všiml jsem si, že příkop vytesaný pod mostem je docela mělký a nebude vážnou překážkou. Vzniklou hranici pak polijí olejem a zapálí."

"A když je stráže zpozorují? Což mi připadá jako dost pravděpodobné."

"Tak budou pokračovat a lučištníci je budou krýt. Kromě toho ta kolomaz nejen hoří, ale i pěkně kouří a čpí. Nedá se při tom dýchat. Je téměř nemožné, aby obránci byli schopni setrvávat nad branou."

"A nezapomínáš na to, že za zvednutým mostem je ještě brána?" připomněl biskup.

"Až se rozhoří ten zvednutý most, chytí od něj i brána."

"A ty si myslíš, že obránci se nepokusí ten most uhasit?"

"Budeme mít připravené lučištníky, aby jim to znemožnili. Ale myslím si, že to nebude nutné, protože ten dým vykoná své. A až brána prohoří, dostane se ke slovu záloha, aby do hradu vnikla."

Bylo vidět, že oba muže ten plán zaujal. "To by mohlo vyjít," uvažoval nahlas Tägen. "A když ne, aspoň je znervózníme a způsobíme jim škody."

"Jediným úskalím by mohlo být, kdyby obránci včas otevřeli bránu, aby jim od zvednutého hořícího mostu nechytla. A až by most dohořel, zase by ji přibouchli."

Biskup Mikuláš zkřivil ústa, když mu ten, co přišel s tak dobrým plánem, vlastně nejlepším, který doposud padl, jej sám trochu okyselil připomenutím možnosti, že vše nemusí probíhat tak, jak si naplánují. Na druhou stranu do dokládalo, že ten člověk, kterého do dnešního dne neznal, uvažuje reálně.

"Jak že se jmenuješ?" zeptal se biskup.

"Ondřej z Rohatce, Tvoje Excelence."

"Tu Excelenci si odpusť. Já jsem jen obyčejný jonák z Moravy. Navíc teď sedím v plné zbroji na koni připraven k zabíjení, nikoliv k žehnání. Někteří lidé neradi vidí, když se církevní hodnostáři ohánějí mečem."

"Ano, můj pane."

"No, to už je lepší. Předpokládám, že těm ohňostrůjcům, které si sám vybereš, budeš velet, když sis to všechno vymyslel. A také se postaráš o to dříví, olej a kolomaz."

"S radostí," odpověděl Ondřej, i když zase až takovou radostí neoplýval, protože mu nejlépe vyhovovalo, když nebyl příliš na očích. Kromě toho to pro něj znamenalo, že bude muset vyvinout nemalé úsilí navíc, zatímco by mohl odpočívat. Ale pořád lepší než se nechat nesmyslně zabít pod hradbami toho hradu, pokusil se nahlédnout na celou věc z té lepší stránky.

"Co to mělo být?" zeptal se Hašek Ondřeje nechápavě, když ten se k němu se svým koněm znovu zařadil.

"Pověřili mě vedením útoku na ten zavšivenej hrad. Mám si k tomu vybrat lidi."

"Vymysli si něco lepšího," odfrkl si Hašek. "Na skok na špek jsem přece jenom už trochu vyškolenej."  (Ano, můj pane; str. 19-21)

Zkrátka a dobře zase další typický František Niedl, který nenechá své hrdiny nikdy na moc dlouho odložit brnění a vydechnout :o). Zase je to nesmírně čtivé, napínavé a mnohdy i vtipné, nechybí nefalšované středověké chřestění zbroje a dobývání měst a hradů, ale i obrázky z každodenního života či řemesel té doby (v téhle sérii se konkrétně jedná o těžbu a zpracování železné rudy, což bylo rozhodně zajímavým obohacením). Musím se přiznat, že se mi tahle série od začátku líbila mnohem víc než Rytíři z Vřesova, kde mi nesedělo, jak se autor dostával k vyprávění moc od lesa (a hlavně od ne příliš sympatických otců hlavních hrdinů) a že tam těch hlavních postav bylo víc najednou (Wolfram, Čeněk, Beneš...), i když nepopírám, že mě setkání s jejich hrdiny v téhle sérii, resp. konkrétně s Čeňkem z Vřesova, který tu už není žádný výrostek, ale dospělý chlap a spolehlivý rytíř, dost potěšilo (je to jako narazit při pochůzkách městem na starého kamaráda z dětství :o)

V druhém pokračování s názvem Železná rukavice se řeší přepadené kupecké karavany s Ondřejovým železem, ale třeba i jeho svatba s Chiarou (konečně! Když už spolu tak dlouho žijí "v hříchu" – ale bylo moc hezké, že Ondřej přece jen vyjevil své city :o), načež se náš hrdina musí podřídit politickým tlakům a jakkoli se to může zdát nefér, vzdá se Jenčova, aby případnými půtkami s purkrabím sousedního Křivoklátu nepřiléval olej do ohně letitého sváru a nedůvěry mezi králem Janem Lucemburským a jeho synem Karlem, který postupně přebírá po otci vládu nad Čechami, a aby tento přechod a případná Karlova korunovace byly co nejhladší. Ondřej se tak se svými nejbližšími – dívkou Chiarou, hromotlukem Brunem a psem Markusem – a hrstkou nejvěrnějších stěhuje na nedaleký malý hrádek Bukovec, který dostal od kralevice Karla do správy. Jo a ona železná rukavice z názvu je v knize darem, který Ondřej dostane od svého nového obchodního partnera a přítele, překupníka s železem Jana Bártův a je vykovaná z jenčovské rudy (teda Ondřej samozřejmě dostane celý pár, ne jen jednu :o)

"Neseděl celou tu dobu u pecí, ale šel se podívat i na stavbu hamru. To důmyslné zařízení ho ohromovalo, ale nebyl při jeho tvorbě nic platný. Zručnosti jeho tvůrců by se nevyrovnal. Každý přesně věděl, co má dělat, ani se nemuseli příliš domlouvat. A tak se přesunul ke stavbě palisády, která byla už téměř před dokončením. To bylo aspoň něco, čemu rozuměl. Do vyhloubeného příkopu vsazovali muži klády nahoře zašpičatělé a pak je zasypávali hlínou s kamením, kterou hned udusávali. Odepnul si pás s mečem a odložil svrchní tuniku. Na sobě měl jenom spodní tuniku, kterou si přepásal.

Všichni muži ho s uznáním pozdravili. Věděl, že tímto chováním získá víc autority, než kdyby na ně řval jeden rozkaz za druhým. Ve vojsku to bylo podobné. Velitel, který se snížil, aspoň někdy, k tomu, aby vykonal se svými vojáky něco, co bylo pod jeho postavení, upevnil sounáležitost s nimi. dalo se očekávat, že stejné sounáležitosti se od nich dočká později v boji.

"Přinesla jsem ti jídlo," uslyšel za sebou Chiařin hlas.

Nenechal se přemlouvat, protože mu kručelo v břiše. Posadili se na lavici z hrubě otesané fošny připevněné ke stěně jednoho ze srubů. V železném kotlíku byla zelná polévka s kousky upraženého špeku. K polévce přinesla Chiara ovesné placky zabalené v plátně a korbel s pivem zakrytý poklopem. Podala Ondřejovi dřevěnou lžíci.

Ondřej se podíval do kotlíku. "To mám všechno sníst?" podivil se. "Hlad sice mám, ale až takový zase ne."

"Když ti to nebude vadit, najím se s tebou," ukázala Chiara Ondřejovi druhou lžíci.

"Co by vadilo. Aspoň budu mít jistotu, žes mi jídlo neotrávila."

"Jsi velmi pozorný. Nikdy nezapomeneš poděkovat. Už se ti zase stýskalo po nádenické práci?" ukázala na budovanou palisádu.

"Baví mě to. Je to něco jiného než ve vojsku. Tady něco vzniká – tam jen zanikalo. Krom toho je to mé. A aspoň můžu mít pocit, že i já jsem se na tom podílel."

"Na stavbě tvého hradu, tvé hutě..."

"Našeho hradu, naší hutě."

Chiara přestala jíst. "Co se tak závažného stalo, že jsi tak náhle změnil názor?"

"Nebylo to náhle, ale postupně to narůstalo. Už tehdy cestou z Tyrolska, jak jsme museli bojovat s těmi bandity, jsem věděl, že kdyby ti někdo ublížil..."

"Co?"

"Co mě tady vyslýcháš? Nejdřív bych mu vytáhl střeva řití a pak bych ho musel samozřejmě zabít..."

"A potom?"

"Co já vím, co by bylo potom. Třeba bych vstoupil do kláštera."

"Ty? Ty zrovna. A že sis zatáhl do postele tu prolhanou Bětu, která tě nakonec zradila."

"Vždyť jsi byla ještě dítě! A Bětu jsem si do postele nezatáhl já, vlezla mi tam sama!"

"Že jsem byla ještě dítě? Vždyť od té doby uběhlo sotva pár měsíců."

"No, ale hodně se toho od té doby událo a Háta tě také trochu vykrmila, takže už nevypadáš jako strašák do zelí a neotloukám se o tvé kosti, když... Však víš."

"Když ty to umíš všechno tak pěkně podat, Ondřeji, skoro jako nějaký minesengr v písni plné lásky. A teď, když dovolíš, můj pane, vrátím se na tvůj hrad, abych dohlédla na to, že Háta z té ulovené krávy připraví opravdu chutnou krmi. Zatímco ty se můžeš dál věnovat opékání kamení."

"Ty tak můžeš na něco dohlídnout, ty kozo..."

"Chtěl jsi říct kozo hubená? Ale to bys popřel vlastní slova o tom, jak mě Háta vykrmila."

"Bože, co jsem komu udělal?" zasténal Ondřej, když už se díval do Chiařiných zad, která důstojně kráčela k hradu. Když jsem na ni jako pes, pokračoval v duchu, vlezla mi až... Ale když projevím trochu víc citu, naježí se jako... Co jsem řekl až tak špatného? Ženské pitomé. Navíc, když tohle ještě ani není ženská, tedy... koza pitomá. "Ach, bože."

"Něco ti je, pane?" zastavil se u Ondřeje Menhart, Hansův zástupce, hamerník a zároveň i vynikající tesař, který měl na starosti stavbu celého hamru.

"Cože, co?" vzhlédl Ondřej ze zadumání.

"Že tak vzdycháš."

"Ach tak. Ale měl jsem k jídlu zelňačku, na to pivo a nějak mi to krouží ve střevech."

"To znám, to znám," pochechtával se Menhart. "Dovnitř jde všechno snadno, ale ty cesty ven... Mohl bych vyprávět."

"Radši ne."

Menhart se ještě ušklíbl a běžel dál.

Kruci, co to dělám? okřikl se Ondřej v duchu. Teď bude Menhart na potkání vyprávět, že se jejich pán posral." (Železná rukavice; str. 55-58)

Jinak druhé pokračování má takovou hodně rodinnou atmosféru – Ondřej de facto buduje své "hnízdo" a minimálně v první polovině knihy je dost času i na nejrůznější slovní přestřelky a řešení toho, kdo co ke komu cítí, byť je to většinou jen sem tam utroušená poznámka :o). Opět nechybí onen chlapácky sarkastický humor, čtivý příběh, napínavé situace a sem tam i nějaká ta pomstička :o). A zase se tu mihne Čeněk z Vřesova, u kterého si pořád nemůžu zvyknout, že už je to chlap kolem čtyřicítky (a přiznám se, že mi bylo trochu smutno z života, jaký vlastně vede).

Třetí díl s názvem Na příkaz krále jsem přečetla teď v červenci na dovolené v Itálii a rozhodně jsem nebyla zklamaná. Sice jsem u první poloviny, kde se Ondřej vrhne na obnovu své rodné tvrze v Rohatci, měla neskutečný pocit déjà-vu a přišlo mi, že opakování tohohle motivu už čtu snad po tisící (ale částečně to bude i tím, že už jsem těch knih Františka Niedla přečetla opravdu požehnaně) a trochu mi to vadilo, nicméně ve druhé části knihy pak naštěstí přijde na řadu válečné tažení s Janem Lucemburským, které mu v předchozím díle musel Ondřej přislíbit, a děj se opět rozběhne na plné obrátky a není nouze o napětí. Bez uzardění přiznám, že bych si klidně tuhle část (a zejména Ondřejův návrat domů, ten byl dost zrychlený) nechala líbit podstatně delší :o). Jinak se mi moc líbila ona Ondřejova chlapská natvrdlost, když absolutně netušil, že s ním Chiara čeká dítě (byť teda ty okolnosti nebyly úplně veselé), nebo jeho odpor k brnění :o)

"Stany českého a římského krále byly postaveny blízko sebe. Muž řekl Ondřejovi, aby počkal. Všechny chlopně stanu byly roztažené nebo zvednuté, takže do nich bylo dobře vidět. Král Jan jednal s několika velmoži, ale ti se brzy zvedli a ve stanu zůstali kromě stráží a krále jenom tři. Posléze muž Ondřejovi pokynul, aby vstoupil.

Když se Ondřej ke králi přiblížil, Jan Lucemburský začuchal. "Cítím nějakou čertovinu pekelnou. To by mohl být Ondřej z Rohatce."

"Nechci ti odporovat, Milosti, ale spíš bych soudil na neprané spodní odění a koňský pach."

Král se zasmál. "Vidíte, pánové, takhle vypadá neúcta k panovníkovi. Dotyčný vytváří zároveň zdání prosťáčka, ale je to jen umělá clona, která se dá prohlédnout. Nuže, Rohatče, jaká byla cesta?"

"Nemohu si stěžovat, Milosti."

"To jsem rád. Slíbil jsem ti, že mne doprovodíš na tři tažení. A tohle je velmi významné, tak jsem tě nemohl o ně připravit. Možná sis myslel, že zapomenu?"

"No, někdy by se hodilo, kdyby Tvoje Milost nebyla nadána takovou pamětí."

"Po něm budeš zbaven všech závazků k mé osobě a budeš patřit jen mému synu Karlovi. Vlastně jsi bez vlastních zásluh povýšil. Po této bitvě se znovu staneš manem, ale ne markraběte, nýbrž římského krále. A dá-li Bůh, v brzké době i římského císaře, až vykoná cestu do Říma, kde bude korunován."

"Ještě jsem mu ani nestihl vzdát hold."

"Ó, to udělej co nejrychleji. Což neslyšíš, jak ve svém stanu lká, že mu ještě negratuloval nějaký Rohatec? Ale vraťme se k tvému poslání zde. Myslel jsem si, že by tě mrzelo propást tak velkou bitvu, jakou už možná v životě nezažiješ."

"Tvoje Milost je velmi laskavá."

"Říkáš laskavá, a myslíš si něco úplně jiného. Jako bych viděl tvůj obličej."

"Ano, Milosti. Někdy se mi zdá, že jsi nikdy svůj zrak neztratil a že svoji ztrátu jen předstíráš, aby ses pobavil na účet svého okolí."

To bylo odvážné, velmi odvážné. Král byl na každý náznak dotýkající se jeho slepoty velmi citlivý. A stávalo se, že ten, kdo se o jeho slepotu neomaleně otřel, zaplatil životem.

Králova tvář zkameněla, ale nakonec se roztáhla do úsměvu. "Slyšeli jste ho, parchanta? Já vlastně svoji slepot předstírám, abych se pobavil na váš účet. A hle, zde přichází zázračný lékař, který snad studoval v Montpellier, a řekne mi do očí, že jsem podvodník. Ale dost žertů, Rohatče. Předáš velení nad svým oddílem královskému hejtmanovi."

"Děkuji, Milosti. Opravdu se mi ulevilo."

"A já se zase postarám o tom, aby ta úleva nebyla až tak veliká. Vracíš se do služby jako můj strážce."

"Jsi velice laskavý, Milosti. S Heřmanem z Kamence se už velice dobře známe. Pod jeho velením se budu cítit dobře." Ondřej mrkl na Heřmana, který byl jedním z přítomných. Ale když se setkal s jeho pohledem, cítil, že všechno nemusí být tak, jak si představuje.

"Je to trochu jinak," přerušil jeho tirádu král. "Jelikož se tentokrát hodlám sám boje zúčastnit a ne jen přihlížet, budu mít pro tu příležitost kolem sebe jiné strážce. A to bude z řad mých železných pánů, sto vybraných rytířů, kterým bude velet zde můj důvěrník, se kterým ses již určitě také setkal při polském tažení, Jindřich Mnich."

"Ale ti jezdí v těžkém železe a to já ne... Milosti."

"To mne zbla nezajímá, Rohatče. Chci tě mít u sebe."

"To můžeš i v železné košili."

"Pro ostudu krále? V železe pojedeš!"

"Ale už jsem ti přece říkal, Milosti, že jsem v brnění nikdy nebyl," pronesl Ondřej znechuceně. To nebyla sice úplná pravda, protože do brnění se nechal kdysi navléknout, ale byl otrávený malou pohyblivostí, kterou mu brnění dovolovalo, že se do něj už nikdy nenechal vehnat.

"To mě nezajímá. Ber to jako králův příkaz."

"Nemám brnění," bránil se dál Ondřej. "Na něco tak drahého, za co se dají pořídit tři vesnice, jsem nikdy neměl."

"Něco pro tebe vyhledám."

"Nemám válečného koně."

Tehdy se koně k vojenskému užití dělili na tři skupiny. Běžné jezdecké, ti, kdo na to měli, brali s sebou ještě koně bojové, kteří byli opravdu účinnou zbraní, takové jako choval Beneš z Vřesova, a pak byli koně váleční, těžcí koně, kteří unesli muže v těžké zbroji a byli rovněž vycvičeni k tomu, aby z boje neuhnuli. A někteří navíc, aby dokázali zaútočit na koně protivníka. Opravdové bestie.

"Nějakého ti obstaráme. Jindřichu," obrátil se král na svého pobočníka, "postarej se o to."

"Ovšem, Milosti. Jako by se už stalo."

"Ještě nějaké přání, Vaše Urozenosti?" zeptal se král Ondřeje posměšně. "Má být to brnění černé, nebo lesklé?"

"Na tom nesejde, Milosti. Stejně se v něm budu pařit."

"Jsem rád, že jsem ti mohl udělat radost." (Na králův příkaz; str. 237-240)

Přiznám se, že tyhle knihy jsou přesně můj šálek, co se odpočinkové literatury týče. Je to de facto laskavé čtení z období středověku, kde i když se bojuje, nechybí tomu všemu nadhled a taková nějaká dobrosrdečnost, že zkrátka můžu číst s jakýmsi podvědomým pocitem, že všechno dobře dopadne a zlo a příkoří bude našimi hrdiny potrestáno. Pro mě tudíž ideální knížky na dovolenou a tak, protože vím, že si u nich nebudu muset lámat hlavu nad složitými morálními dilematy nebo štkát do kapesníků a sbírat střípky rozbitého srdce :o). Jinak bych takhle zpětně řekla, že se mi zatím stejně nejvíc líbí právě onen první díl. Ne že by další pokračování byla méně čtivá nebo tak, ale prostě v úvodním dílu bylo dost věcí jinak než ve všech předchozích autorových knížkách (i když společné prvky by se samozřejmě našly) a tak nějak to na mě působilo svěže a neotřele, trochu jako druhý Tas z Boru, a bylo to prostě příjemné překvapení :o). Takže i když jsem původně knížku kupovala taťkovi k Vánocům s tím, že si ji jen přečtu a pošlu ji dál, nakonec jsem si ji zcela sobecky nechala pro sebe :o)