Vítejte u rebarbory
...obyčejné dívky, vedoucí obyčejný život, o kterém se tu snaží pokud možno neobyčejně psát :o)
Kolmo na Purkarci, resp. na Karlově hrádku
Karlův hrádek na Purkarci mě lákal od doby, co jsem zjistila, že do Purkarce zajíždí výletní parník, který jezdí přes prázdniny na Hlubokou, jenže na něj zatím nějak nepřišla řada. Nápad zajet se tam podívat na kole pak přišel letos během lockdownu, kdy se nesmělo za hranice okresu (což by Purkarec splňoval) a mě oněch pár prosluněných dnů v březnu táhlo někam na výlet :o). Jenže je to po cyklostezce 20 km, a tak jsem naznala, že by to chtělo mít nejdřív trochu natrénováno, než vyrazím na takovou túru. Pak muselo kolo do servisu, ale v dubnu a v květnu jsem zvolna trénovala jízdami na velikonoční stezku na Hlubokou (to je zhruba polovina cesty na Purkarec), no a na začátku června, když betonové kraslice nadobro zmizely, přišel konečně čas na Karlův hrádek :o)
Vybrala jsem si samozřejmě prosluněný (ale nijak horký) den a vyšlápla s představou náročné půldenní túry téměř na hraně mých možností. A víte co? Ono to nakonec bylo vlastně naprosto v pohodě (teda ne, že bych se nezapotila, ale jinak se žádný jazyk na vestě nekonal, a dokonce ani druhý den mě nic nebolelo, včetně nohou či sedinky :o).
Cesta na Hlubokou byla jasná. To je klasika. Na Hluboké jsem pak pokračovala dál směrem na Hamry stejně jako při výpravě na kraslicovou trasu č. III kolem Staré obory, akorát že místo toho, abych kolo zaparkovala u turistického přístřešku, jsem šlapala dál a nikde jsem z hlavní cesty neodbočovala. Je sice pravda, že jsem z kola poměrně rychle sesedla, protože onen krpál kousek za přístřeškem jsem odmítla šlapat s prozřetelnou vizí, že musím šetřit síly i na zítra na zpáteční cestu :o). A takhle jsem vlastně pokračovala celou dobu – do prudkých kopců jsem kolo vedla, jinak jsem šlapala, anebo se vezla z kopce :o). Trasa Poněšické cyklostezky totiž místy trochu připomínala horskou dráhu, hlavně v té druhé polovině.
První část ke skále jménem Baba vedla krásně po břehu řeky a byla úžasně kochací (čemuž taky odpovídá množství napráskaných fotek :o). Po levé straně se mi vinula buď ohrada tzv. Staré obory nebo její zbytky a po pravé jsem měla Vltavu – no prostě nádhera. Ta malebná krajina s řekou a na březích se zvedajícími lesy a skálami mi připomínala krajinu Podyjí u babičky a upřímně řečeno mám tahle panoramata prostě ráda, takže jsem si vyloženě rochnila :o). Navíc to bylo relativně po rovince, nikde nikdo (až sem tam na nějakého rybáře nebo podobně troufalého cyklistu, ovšem s podstatně lepším vybavením :o). Musím se přiznat, že jsem si se svým dámským městským kolem ála Poděbradka připadala trochu podvratně a zároveň jsem měla pocit, že navzdory oněm občasným pohrdavým pohledům, jsem de facto větší machr než všichni ti namakanci na horských kolech s tisíci převody, v dresu a přilbě dohromady, protože já na rozdíl od nich ujela stejnou trasu jen na jediný převod :o)
pise.cz/img/419487.jpg" alt="Purkarec 01" width="340" height="255" align="absMiddle"> 
Vlevo břeh Vltavy ještě v Budějovicích, kde mě potěšili, že tam, kde to vlastně nikomu nevadí, nechali při sekání trávy ostrůvky hojnosti pro včely a ostatní hmyz :o)
Kopce začaly až ve chvíli, kdy se stezka odklonila od řeky, a tam nastoupila ona "horská dráha" :o). Ale vlastně mi to nijak zvlášť nevadilo – kopce jsem vyšla pěšky a pak jsem si vždycky užívala místy až dost adrenalinové sešupy z kopečka dolů, přičemž jsem celou dobu měla na paměti, že vlastně při zpáteční cestě to bude obdobně, což mě uklidňovalo (daleko horší by bylo celou cestu tam frčet z kopce a vědět, že zpátky to budu muset šlapat nebo jít pěšky). Některé kopce byly opravdu prudké trháky, ale naštěstí tam byl vždycky protikopec, takže jsem se to nebála pustit, protože jsem věděla, že mě "zbrzdí" kopec naproti :o). Tedy ne že by se mi občas nechtělo si zaječet, ale přece nebudu plašit zvěř :o)
Baba :o)
Takže zábava byla po celé trase (buď výhledy nebo adrenalin a průzkum neznámých lesů :o). Upřímně řečeno jsem si pak už v jednu chvíli říkala, jestli to bude trvat ještě dlouho, protože mě od neustálého blaženého úsměvu začínala bolela pusa :o). Většinu času se mi chtělo doslova hýkat nadšením, jak se mi tam líbilo a jak jsem byla ráda, že jsem se odhodlala na Purkarec vážně vyrazit a objevila díky tomu zase další opravdu krásný kus přírody nedaleko bydliště :o). Vždyť k tomuhle momentu de facto směřovalo celé moje dvouměsíční snažení na hlubocké velikonoční stezce! (teď trochu kecám :o)
Až těsně v závěru přišlo malinké bloudění, neb trasa, kterou jsem si původně podle map vyhlédla (a kterou mi ani mapy od Seznamu kolmo nerozporovaly), by nejspíš byla vhodná leda pro kamzíky, takže jsem to musela vzít malinko oklikou, což ale v praxi znamenalo, že jsem se nejdřív od rozcestí s koncem cyklostezky vracela zpátky k mostku v domnění, že jsem odbočku jen přehlédla, pak jsem se pustila na lesní stezku vedoucí jen dolů k vodě a až napotřetí jsem pochopila, že zarostlý, téměř kolmý svah nejspíš představuje onu Svatojakubskou stezku, kudy bych se jakože měla vydat. A protože nejsem cvok a mám svůj život poměrně ráda, vrátila jsem se raději po cyklostezce znovu na ono rozcestí a střihla to 180stupňovou zatáčkou a poté nenápadnou odbočkou na lesní cestu, až jsem došla (na lesní cestě s kořeny jsem si opravdu netroufala jet na kole, přece jen zubař je poměrně drahá záležitost, a rozbitých kolen před létem už jsem si taky užila dost :o) ke kýženému cíli.
Vlevo mostek, u kterého jsem bloudila, a vpravo rozkopaný přístup ke Karlovu hrádku
Jenže to bych to nebyla já, abych neměla něco extra, takže jsem zjistila, že jsem se se svojí výpravou zrovna trefila do probíhající rekonstrukce. Naštěstí se ukázalo, že problémem je jenom renovovaný most a že se dá do zříceniny dostat i z druhé strany, kam mě moc mile nasměrovala dvojice dam, jež se tam zrovna byla na průběh rekonstrukce podívat (podle hovoru, co vedly s dělníky, byly od zadavatele zakázky, tedy z města Hluboká :o). Dost se mi ulevilo, že nemám takovou smůlu, Hrádek uprostřed lesa jsem si pečlivě a ze všech možných stran nafotila a vychutnávala jsem si u toho krásný den a výletnickou pohodu. Kupodivu jsem pořád nebyla unavená, takže nějaké velké odpočívání v turistickém přístřešku se nekonalo – jen jsem slupla raw tyčinku a vypila většinu vody a příjemně naladěná jsem se vydala na zpáteční cestu.
Jinak Karlův hrádek, jak už jeho název napovídá, založil Karel IV. někdy před rokem 1357 jako lovecké sídlo a zřejmě i zamýšlené správní středisko okolního královského majetku (z tohoto roku pochází první písemná zmínka týkající se sporu o toto místo mezi Karlem IV. a rodem Rožmberků). Bohužel ale nenabyl většího významu a už po roce 1370 byl hrad opuštěný, nejspíš kvůli omezené možnosti obrany v neklidných dobách vlády Václava IV. Hrádek měl jediného zaznamenaného purkrabího (Petra z Nasavrk z roku 1364) a původně u něj mělo vzniknout i celé nové městečko s farou (podle některých zdrojů se možná jedná o dnešní Purkarec).
Já jsem si výlet k Hrádku neskutečně užila a celá trasa včetně místa samotného se mi moc líbila. Dokonce až tak, že jsem si říkala, že bych z výletu na Purkarec mohla udělat každoroční tradici, protože ta krajina je tam opravdu nádherná a doslova mě chytla za srdce :o). Ještě by mě taky lákalo podívat se přímo do vesničky Purkarec – ten je už jen o nějakých 2,5 km dál a vypadá taky moc pěkně (je tam hezký kostelík) a navíc tam má jezdit přívoz přes Vltavu na protější břeh, což by mě hodně lákalo :o)
Cestou v lese nechyběla ani studánka :o)
